Fotograf Gallery

Sval, steak, kůže, useň: různá označení pro podobná uspořádání buněčných tkání. Výstava Nekonečné vajíčko se zamýšlí nad tvořením a oddělováním prostřednictvím množení, výroby a těžení biologické hmoty, ukazuje těla a identity jako teritoriální stavební materiál a pohrává si s tekutostí hranice mezi přirozeně zplozeným a uměle zhotoveným.

Skupinová výstava Uvolněné atomy volně navazuje na téma zviditelnění neviditelného. Zatímco rentgenogramy, fotografie vzniklé za použití uměle vytvořeného gama záření, pronikají dovnitř rentgenovaných předmětů a odhalují jejich vnitřní strukturu, vybraná díla současných autorů*rek zachycují naděje vkládané do mírového využití energie i obavy s ní spojené. Vedle autorsky pojaté dokumentace historických radiogramů a popularizačních i avantgardních knih, představí výstava projekty, které prozkoumávají velkolepé modernistické projekty a zpřístupňují prostředí atomových reaktorů i izolovaná místa zasažená jadernou katastrofou.

Všímat si a bedlivě sledovat. Přehodnocovat a promýšlet. Naslouchat ostatním i sama sobě. Postavit se beznaději.

Závěrečné práce vystavené v galerii Fotograf spojuje citlivost vůči okolí a vědomí vlastní situovanosti. Studující Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se rozhlíží kolem sebe a prozkoumávají kontexty, v nichž se nachází. I když nás někdy zvou do zdánlivě soukromých prostředí a intimních situací, nakonec se dotýkají generačních i obecnějších témat a reflektují celospolečenské a celoplanetární dění.

Výstava představuje kolaborativní projekt, který je tematickým rozšířením letošního Fotograf Festivalu. V instalaci kombinující zvuk, obraz generovaný umělou inteligencií s keramikou se umělci dotýkají současného chápání mýtu v postdigitální společnosti.

Téma výstavy nekončí u projektu Aleksandry Vajd a Hynka Alta, ale rozvíjí se dále v práci Báry Mrázkové s názvem zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva, zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva, která nás už svým názvem zavádí do krajin zření, kde se funkce dívání pojí se funkcí chápání, tak jak to známe z anglického dvojího významu slovního spojení „I see“ (I know). Bára Mrázková nás svou instalací zastavuje přesně v místě rozhraní jeskyně a vnějšího světa, v momentě ostrého oslnění, kdy ztrácíme kontakt s minulým (dle Platóna světem smyslů, iluze, stínohry, doxa) neschopni ještě číst svět loga, epistémé.

Petru Willertovi se stal středobodem jeho četných fotografických projektů mnohovrstevnatý mikrosvět babiččina bytovkového 2+1. V průběhu celého studia v Ateliéru reklamní fotografie ve Zlíně až umanutě fotografuje portréty babičky nebo jejích kamarádek, detaily interiérů nebo babičkou vytvářený Hand Made: rukavice, ponožky a bačkory z různobarevných bavlnek z rozpáraných svetrů. Ve svém poslední projektu učinil umělcem rovnou svojí babičku. Na „babičce“ si plní povinná školní cvičení, volná témata i rozvíjí „mimoškolní“ tvorbu.