Jiří Franta a Jana Kochánková
— TIA


Zahájení: v úterý 26. února od 18.00
Kurátorka: Edith Jeřábková

Ptáme se po vzájemném vztahu dokumentace a reflexe. Vědecká práce se většinou odvíjí v posloupnosti experiment – dokumentace – reflexe. Co se s touto metodou stane v práci umělce?

TIA (tranzitorní ischemická ataka) je dle Jany Kochánkové provázena zrcadlovým viděním. Galerie si hraje na to, že je zkumavka – po uskutečněném pokusu vše zůstane důsledně v laboratoři, nic se z galerie nevynese na světlo denní a boží, aby změněné entity neinfikovaly přirozený (pokud můžeme tento termín ještě užívat) stav věcí. Takto vznikla výstava TIA Jany Kochánkové a Jiřího Franty, jejich první společná realizace. Vše zůstalo uvnitř pokusné buňky, jen postupně změnilo svůj tvar a umístění jako střípky v kaleidoskopu, jako předměty v krabici, jejichž přeskupováním se mění významy a jejichž trajektorie pohybu divák zpětně vyvozuje ve víře, že rekonstrukce znamená poznání.

Přeskupování upozorňuje na kategorii prostoru a uvozuje problematiku času. Stojíce ve Fotograf Gallery nám těžko unikne předpoklad přítomnosti fotografie. Je tu, i když tu není. Fotografie v této výstavě oznamuje téma času a (obligátně) jeho zastavení. Je úkazem toho, co se v galerii odehrálo a také dokončilo, není však jen důkazem aktu. Vnímáme-li čas prostřednictvím následnosti jevů, pak je ona fotografie zachycující objekt, který na scéně galerie vznikal a pak náhle zmizel, mezistupněm pokračující hry. Dokumentární fotografie výsledku akce obsadila celou stěnu a zastoupila skutečnost, která byla odstraněna, doslovně byla odsunuta za první linii vystavovaného, za zeď, do pomyslného prostoru podvědomí. Po centrálním předmětu a akci zbyl na okraji scény jen jeho zástupce – velkoplošný obraz sochy uváděné autorskými tvořivými egy. Ze společné práce zůstala dokumentace, tedy potvrzení o společné práci, o přítomnosti umělců a uměleckého díla v galerii, které se jaksi automaticky v souvislosti s autorskou výstavou očekává. Na fotografii ukázaný artefakt se stal nakonec jen zapuzením výstavního instinktu či jeho oslabením a důkazem o existenci artefaktu v galerii, tedy potvrzením statusu quo. Diváci méně důvěřiví v pravost fotografie či lační trochy aury, se mohou ujistit a uspokojit pohledem do zákulisí, který jim umělci dopřáli.

Je dokumentace zprávou o vykonaném? Je úplně novým nezávislým sdělením? Čím je pak zrcadlová reflexe této zprávy? Je spíše oslabením nebo zesílením jistoty? Ale domino padá dál a další umělecký vstup rozbíjí reflexní stěnu a vytváří mapu bezodrazivých skvrn a po jejím vzoru dekonstruuje i dokumentární obraz. Kam se poděla dosavadní logika? Následek předehnal příčinu? Podle fragmentu odrážené reality je fragmentována fotografická dokumentace, která se tím stává dvojexpozicí dvou za sebou jdoucích akcí – tvorby (objektu) a destrukce (odrazu). Dvojexpozici nezbývá než se znovu zrcadlit a na výstavě do svého odrazu pojmout ještě třetí „expozici“, pohledy pátrajících diváků.

Při tomto vrstvení dokumentace zapomíná, čím byla původně a podstupuje rafinovanou hru na trojí závislost, která se může lehce zvrtnout v nezávislost na objektu zobrazení. Radikální vystavení zrcadlové stěny v galerii Jánem Mančuškou obrátilo pozice subjektu a objektu, pozorujícího a pozorovaného. Destruovaná reflexní stěna Kochánkové a Franty a protilehlá dokumentační plocha vytvářejí lis, mezi který se dostává divák. Jacques Lacan podobný psychologický moment popsal jako object-gaze, kdy si jedinec sám sebe uvědomuje externě jako objekt, zde jako jeden z objektů v potenciálním soukolí dokumentace a reflexe.

Edith Jeřábková