Barbora Kleinhamplová
— Kružnice splývání


Zahájení: v úterý 17. září od 18 hodin
Kurátor: Jiří Ptáček

1. Lidské oko má omezenou rozlišovací schopnost. Rozpozná dva body, jenom pokud je jejich úhlová vzdálenost vyšší než zhruba jedna úhlová minuta. Pokud jsou body blíže, splynou nám v jediný. Pro tuto zákonitost se užívá termínu kružnice splynutí. Barbora Kleinhamplová vystavila ve Fotograf Gallery billboard, který bychom měli a nemůžeme sledovat ze vzdálenosti 29 metrů. Kromě toho, že fakticky nejsme s to vnímat prezentovanou fotografii bez toho, abychom byli zavalení masou obrazových bodů, je takto vystavená fotografie obecnější metaforou obecnější neschopnosti rozlišovat.

2. Člověk se může utopit v kapce vody i dluzích.

3. „Jazyk, kterým mluvíme, naše názory, schopnost rozsvítit světlo a spláchnout záchod, dokonce i způsob, jak dáváme najevo vzdor a vzpouru proti společenským konvencím, to všechno jsme se naučili od druhých lidí.“ (z audionahrávky Barbory Kleinhamplové) Jsme tedy jejich dlužníky? A dluží ostatní nám? Barbora Kleinhamplová se zaměřuje na „dluh“ jako představu či pocit závazku jedince ke společností. Případ vražedkyně Olgy Hepnarové považuje za mezní projev přesvědčení, že společnost dluží jednotlivci. V policejní výpovědi si všímá jedné Hepnarové zmínky – ozřejmující, že nákladním autem najela do skupiny neznámých lidí, protože je měla za dlužníky, kteří jí dluh nedokáží splatit. Její čin vlastně byl monstrózní exekucí.

4. Podání ruky. Starobylé gesto (původně snad demonstrující, že v pravici neskrýváme bodnou zbraň) jako základní rituál slibu důvěry. Podání ruky jako stvrzení smlouvy. Sevření dlaně druhé osoby vytváří závazek. Nezabil jsem tě dnes, nezabiji tě zítra. Neožebračil jsem tě dnes, neožebračím tě zítra. Dohodli jsme se. Lidská společnost drží pohromadě díky řetězu sepjatých rukou. Vzpoura proti společenským konvencím rozpojuje jeho články. Uvolňuje prostor pro nová řešení i destrukci.

5. Barbora Kleinhamplová ve své poslední tvorbě sleduje existenci ekonomických a právních principů v symbolickém prostoru individuálního a kolektivního vědomí a jejich projevům v lidském uvažování a jednání.

6. „Olga Hepnarová (30. června 1951 Praha – 12. března 1975 Praha) byla žena, která v roce 1973 najela v Praze vypůjčeným nákladním autem na chodník – tramvajovou zastávku – s úmyslem zabít co možná nejvíce lidí. Vešla ve známost jako poslední v Československu popravená žena.“ (Wikipedia)

7. Před pěti lety vyšla z případu Olgy Hepnarové rovněž autorská umělecká dvojice Jiří Havlíček – Filip Cenek na výstavě Blackout v Galerii G99 při Domě umění města Brna. V ústřední animaci dokonce využila stejný policejní snímek. Třebaže se obě práce navzájem odlišují (Havlíček s Cenkem se věnovali „vztahu historické a osobní paměti“ /Palo Fabuš/ a Kleinhamlová akcentuje vztah abstraktních rámců společenské smlouvy a důsledků jejího odmítnutí), neúmyslně je spojil aspekt, který pravděpodobně souvisí s důrazem výtvarných umělců na vizuální zprostředkování. Třicetivteřinová animace Blackout sestávala z pasáže absentujících dat (modré barvy projekce) a krátce se objevující fotografie z místa tragédie. Také Barbora Kleinhamplová pracuje s absencí. V doprovodné audionahrávce směřuje k popisu detailů, které snímek nedokáže zachytit. Stejně tak chybí možnosti nahlédnout celek ze vhodné vzdálenosti. Vymezený koridor vnímání lze ale i v tomto případě chápat jako obdobu hranic chápání konkrétního činu i obecných souvislostí, které se snaží deduktivně stopovat na trase mezi ekonomií, právem, společenskými vztahy a imaginací.

Jiří Ptáček