Robert Carrithers
— The Groovy dada lounge revisited


Zahájení: v úterý 20. března od 18.00
Kurátor: Pavel Turek

„Po jedněch schodech se šlo do nebe a po druhých do pekla,“ říká Robert Carrithers o budově na newyorské ulici St. Mark’s Place s číslem 57. Dům, v jehož sklepení se na přelomu 70. a 80. let skrýval Club 57, kreativní laboratoř všech non-konformních volnomyšlenkářů z East Village, totiž patřil ústředí polské katolické církve.

New York té doby bylo město na pokraji bankrotu a dnes luxusní East Village připomínala válečnou zónu. Spořádaní občané lokalitu dávno opustili v rámci progresivní suburbanizace. Čtvrť s vyhořelými činžáky – poslední pokus zoufalých majitelů nemovitostí získat nějaké peníze byl většinou pojistný podvod – zůstala napospas drogovým dealerům, přistěhovalcům ale taky umělcům všech disciplín. Policie se sem už ani neobtěžovala zajíždět, což bylo dobré pro každého, komu je nepříjemné, když mu autorita funí za krk. Pro umělce i kriminálníky. „Často tu šlo o krk. Člověk musel mít oči i vzadu a neustále kontrolovat, co se děje na ulici. Bylo to až tak vostrý, že na chodníku občas ležela i mrtvola,“ vybavuje si Carrithers, který do New Yorku přicestoval z Chicaga v roce 1979, aby tu po fotografii studoval i herectví. Podnájem, který si mohl dovolit, nebyl ani 10 minut vzdálený od Club 57.

Punková a disco scéna soustředěná kolem klubů CBGB a Studio 54 ztrácela punc novoty i originality, když se z ničeho nic zjevil performer Klaus Nomi. Člověk, který zpíval operu v kostýmu mimozemského pierota. Právě Club 57 založený dvojicí přátel milujících vaudeville – Susan Hannaford a Tom Scully – a vedený režisérkou Ann Magnuson hostil jeho první vystoupení.

„Na tom místě bylo fascinující, že zatímco dřív se umělci potkávali v barech nebo na koncertech, tlachali a chlastali, v Club 57 něco společně vytvářeli. Koncerty se tu míchaly s výstavami i performancemi,“ vyzdvihuje Carrithers společenství, v němž se hned od počátku cítil jako doma. Ann Manguson pro každou jednu noc v měsíci vymýšlela tématické party. Nábytek i dekorace nacházela na ulici. Keith Haring tu měl své první instalace a vytvářel svůj rukopis, stejně tak Kenny Scharf nebo Jean Michel Basquiat.

Club 57 vymítal zlého ducha Ameriky. Šílel z „camp“ estetiky. S dadaistickým zaujetím i razancí si utahoval z předměstské kultury supermarketů, které se staly muzei současného životního stylu, a jejich plastového kýče. Jeden večer tu mohl na stozích slámy probíhat westernový večírek, podruhé burleska a Elvisův memoriál, pak performance se zmijí Johna Sexe nebo koncert zpěvačky Wendy Wild a její kapely Mad Violets, která vytáhla publikum na společný trip, když na něj házela halucinogenní houby. Zrodila se tu i skupina Pulsallama, kde dvanáct až třináct dívek zpívalo ve stylu řeckých chorálů a u toho mlátilo na pivní lahve, hrnce, kravské zvonce a střílelo z dětských samopalů. Pulsallama to dotáhla až tak daleko, že v roce 1982 na několika koncertech otvírala pro The Clash.

I takřka po třiceti letech od svého uzavření v roce 1983 je Club 57 legendou, která definovala jedno popkulturní období a pořád inspiruje. Spousta kolem něj soustředěných tvůrců nedokázala čelit vlastní divokosti, drogám nebo nekontrolovatelnému nástupu AIDS. Zemřeli. Jiní zemřeli, aby se stali nesmrtelnými (Haring, Basquiat). Jiní přežili, aby se stali slavnými později (Ann Manguson, Marc Shaiman, Scott Whitman).

Robert Carrithers byl jedním z nich. Spontánně dokumentoval vše, co se v klubu dělo. Performance, zárodky úspěchů, první výstavy i zákulisí. Na jeho momentkách i portrétech, které se v Česku představují vůbec poprvé, se potkávají barmani se spisovateli, filmaři s budoucími celebritami. Vzniklo tak unikátní svědectví, které je obrazově stejně nespoutané jako program Club 57.

Robert Carrithers je americký fotograf a filmař žijící v Praze. Mimo scénu kolem Club 57 dokumentoval i polistopadovou kulturní scénu v Čechách a pracuje na dlouhodobé sérii Bohemian Nudes. Připravuje dokument o pražsko-berlínsko-australské post-punkové kapele Fatal Shore. Jejími členy byli Phil Shoenfelt, Bruno Adams (zemřel 2009) a Chris Hughes a kromě podobné oddanosti k hudbě je spojilo i to, že každý z nich našel za manželku Češku. Podílel se také na dokumentárním filmu Autoluminescent o australském hudebníkovi Rowlandu S. Howardovi (rež. Richard Lowenstein), ke kterému natočil všechna evropská interview a záznamy z koncertů. Nedávno zesnulý Howard, ikona alternativního rocku, byl členem kapel jako The Birthday Party, Crime and the City Solution či These Immortal Souls. Další Carrithersův dokumentární projekt je věnovaný ženě jménem Koy, která již sedmnáct let žije v Japonsku a pracuje s místními hudebníky. Vzhledem k vážné nemoci si na 6. května letošního roku naplánovala pohřeb, jehož se sama chce zúčastnit a rozloučit se se všemi přáteli. Po dokončení těchto projektů Carrithers plánuje natočit erotickou hororovou komedii odehrávající se v Praze.

Pavel Turek

Hosté: DJ Miki, Mark Steiner & His Problems, projekce filmů v duchu Cinema of Transgression od Nicka Zedda