Jednotka
— A.S.S.S. ABELLO, S.A.


Zahájení: v úterý 24. dubna od 18.00
Kurátorka: Edith Jeřábková

Devadesátá léta se přechýlila do světa vzpomínek. Některým to připadá příliš brzy, ale mladší již nejsou schopni s nimi navázat jiné spojení, než zprostředkované. Jsou poslední dobou bezwebovou a to, že Jednotka svůj web měla a v archivu má, je zásluha jednak Krištofa Kintery, který jej vytvořil a zálohoval a jednak toho, že přežila do nultých let a ještě příležitostně ožívá v době festivalů 4 + 4 dny v pohybu, kdy připravuje vytrvale solidní bary s typickou a vyhledávanou atmosférou a spolupodílí se na celkové koncepci festivalu.

Často se nyní říká, že jsme z devadesátých let zdědili nešvar hybridní kultury a myslí se tím fúze různých kulturních forem a úrovní. I Jednotku bychom mohli nazvat hybridem, ale raději než o nešvaru bych mluvila o spojení výtvarného, divadelního, performativního a hudebního projevu, kteréžto mělo na začátku devadesátých let (skupina vznikla 1992) i v jejich průběhu své silné opodstatnění. Bylo to období, kdy se prostor – a veřejný zejména – zaplňoval novou kulturou, umělci, institucemi, časopisy… V „multikulti“ sídlila energie. Synergie dávala smysl. Neznám dnes mnoho příkladů – přestože se mluví o nomádismu forem, umění spolupráce atp. – kdy by spolu výtvarné umění, divadlo a třeba literatura byly vnitřně spjaty a jejich představitelé byli schopni spolu kontinuálně tvořit. Spolupracuje se jinak, více dočasně nebo ctrl/cmd „c“ a ctrl/cmd „v“.

Proto je také náplň činností Jednotky docela pestrá na formy – od experimentálně divadelních vystoupení, přes veřejné performance, které se také objevovaly na různých mezinárodních i místních festivalech a pár výstavách až po privátní „rituální“ akce, které sloužily jen pro vnitřní potřeby skupiny a nebyly určeny publiku. Nejednalo se jen o peformance a akce, ale i o různé činnosti, kdy například skupina sbírala při televizních večírcích jednorázová spojení obrazu a titulků tehdejších pořadů. Výsledný sloupec fotografií může i dnes zapůsobit pohotově ve váznoucí konverzaci. Umělecké skupiny se obecně velmi často, vlastně skoro vždy, nechají zlákat touhou definovat se jako jednotná entita – jednotka. Za tím účel si členové Jednotky pečlivě dokumentovali své výkaly, aby je v jejich jednotě i mnohosti vystavovali v ulicích v povýšené formě plakátů.

Ranější akce Jednotky byly určeny pro náhodného diváka nebo úzkou veřejnost. Chovaly v sobě trochu surrealistického východiska, absurdní nálady a existenciální formy, jak je známe ze Švankmajerových filmů nebo v krajním výrazu z performancí Tomáše Rullera. Zájem o fantazii, tajemno, napětí, ale zároveň i řád a uspořádání zase připomene tajné sdružení B.K.S. nebo trochu od jinud filmy Terry Gilliama. Obsahy všech divadelních představení a performancí Jednotky jsou ovšem založeny ne na návratu do minulosti, mýtu, ale na zkoumání současné reality, na jejím aktivním sledování a artikulování. Devadesátá léta byla naplněná iluzemi, jinými než normalizačními, novými iluzemi o novém systému. Jednotka se postupně stále více zabývala jejich dekonstrukcí a nastavováním zrcadla. Odezírat pohyb od reality a vracet ho zpět ve formě mimikování jedné z běžných procedur dne (Pasažér), nechat svá těla promlouvat pouze monologem z magnetofonového pásku v záňadří, za košilí, v kufru (Mluviči) nebo popisovat věci, do kterých performer narazí při vycházce ulicí, při níž má nasazenu na hlavě kuklu s obří lupou, přes niž se dívá na svět (Vycházka) nebo dealovat minireprodukce uměleckých děl v tripových pytlících, vystřižené hlavně z časopisu Ateliér na místech distribuce drog (Art Dealer) – to vše směřovalo k zjišťování stavu věcí a průzkumu nálady společnosti. Přímý přenos zase přinášel důležité téma změny hranice mezi privátním a veřejným – v monitoru připevněném na uličním sloupu probíhal po dobu jednoho měsíce bezdrátový přenos ze soukromého bytu. Jiná akce se týkala tekutých pohybů v oblasti práva devadesátých let, proběhla neohlášena v prostoru Právnické fakulty. Vyžadovala vysoký stupeň koordinace, neboť synchronizovala bez pomoci mobilních telefonů 74 jejích účastníků. Ti se orientovali pouze prostřednictvím přidělených kartiček se zakreslením jejich stanoviště a scénářem akce.

Zde se dostávám k technické stránce věci. Především divadelní představení, z nichž například poetickou férii Život Fanty Zije Jednotka hrála více než čtyřicetkrát po různých náměstích a předměstích u nás i v zahraničí, vyžadovala obrovskou energii a schopnosti technického charakteru. Jednotka ráda měnila navyklé vnímání hlediště a jeviště, hrála bezbariérově, venku, vytvářela si vlastní prostředí nebo nechávala diváky procházet scénou (Pasažér) či jim posunula scénu za první scénu (Divnosti). Také byla nucena, a nejen díky své estetické inklinaci, hromadit věci, rekvizity, prostředí, techniku. Potřebné zázemí si vytvořila v experimentálním prostoru NoD, který zakládala a dala mu jeho podobu. NoD byl a stále je s klubem Roxy typickým představitelem instituce 90. let, která spojuje koncerty, výstavy, divadla, přednášky a bar. Krištof Kintera byl prvním kurátorem galerie NoD a s Jednotkou vybudovali bar a divadelní zázemí. Po neshodách s Linhartovou nadací v roce 2001 odešli na čas do Meet Factory, ještě té původní v Holešovicích.

Na závěr přikládám vlastní strukturální a organickou definici a stanovy Jednotky: Jednotka (dříve Skrytá Tvůrčí Jednotka K’d) je označení pro větší než malou buňku existující v těle společnosti. Tento organismus je otevřený systém s vlastní strukturou. Jednotka má své jádro, které zve konkrétní jedince ke spolupráci na událostech. Ti se pak stávají dočasnými legitimními členy Jednotky po dobu konání události nebo déle. Nikdo není členem Jednotky nedobrovolně. Nikdo není členem Jednotky, aniž by o tom věděl. Jádro je ústřední orgán Jednotky. V krizové situaci má rozhodnutí jádra neodvolatelnou platnost. Pes Lajka je plnohodnotný člen organismu Jednotky. Členové Jednotky se individuálně i hromadně snaží o maximální možnou percepci reality a následnou permutaci ve výpověď.

Edith Jeřábková