Ivars Gravlejs
— Hodiny fotografie


Zahájení: v úterý 26. února od 18.00
Kurátor: Jiří Ptáček

Fotografie z výstavy Hodiny fotografie vznikly na workshopu se žáky jedné pražské střední školy. Studenti na něm rekonstruovali výjevy z fotografií velmi odlišných typů: reprodukcí historických maleb a soch, ikonických reportážních fotografií a anonymních fotografií stažených z internetu. Vybírali se je sami. K rekonstrukci směli využít pouze rekvizity z bezprostředního okolí. Některé vypadají jako momentky z běsnění pubescentů o velké přestávce, na jiných je patrné komponování výjevů. U části rozpoznáme předlohy a když ne konkrétní dílo, od kterého je rekonstrukce odvozená, pak alespoň jistá zobrazovací schémata klasického malířství. Gravlejs pořízené fotografie studentům bere, zvětšuje a rozvěšuje v galerii, jako by nebyly dokumentací, ale svébytnými obrazy, které  obklopuje (nepatřičná) aura.

Ivars Gravlejs (1979) je zlý kluk české fotografie. Domnívám se, že to souvisí s tím, že není Čech.* Pochází ze země na východ od té naší, z Lotyšska, o které většina Čechů ví tak málo, že se Gravlejse jedna poštovní úřednice pokusila přesvědčit, že mu tam nemůže poslat zásilku, protože Lotyšsko neexistuje. Průměrný Čech si také plete Lotyšsko s Litvou. Sám jsem se šel v tomto směru příkladem, když jsem z Gravlejse udělal Litevce v první anotaci k této výstavě. A obráceně: po jednom mezinárodním fotbalovém utkání v Praze zahráli lotyšské reprezentaci litevskou hymnu.**

Tak nebo tak, jsme už nějakou dobu svědky, jak umělci nečeského původu ze zemí bývalého SSSR obohacují českou uměleckou scénu těmi nejvíce groteskními a subverzivními strategiemi. Někde v pozadí stojí Viktor Pivovarov a Avděj Ter-Oganjan, každý na vlastním ostrově v českém moři. Ivars Gravlejs je blíže ostrovu Ter-Oganjanově a to jak ve volbě uměleckých cílů a prostředků, tak osobně.

Gravlejsova tvorba je tak často spojena s oblastmi, které se nevejdou do konvenčního chápání fotografického umění, že to určitě není náhoda. Pornografie, první fotografické pokusy dětí, rutinní fotografické snímky pro provinční deníky, fotografie, které vzniknou, když si v obchodě zákazníci zkoušejí fotografickou techniku, sebeprezentační snímky na sociálních sítích… Takový materiál – někdy vytvářený a jindy sesbíraný – je pro Gravlejse ideálním laboratorním vzorkem pod mikroskop ironických zkoumání lidského jednání. Svými výstavami ukazuje, k čemu nám fotografie slouží, co od ní žádáme a jaké touhy k ní upínáme. A také mu dělá radost používat to, co je ve fotografii z nějakého důvodu považováno za špatné.

V Hodinách fotografie se Gravlejs už poněkolikáté vrací k problémům vztahů mezi fotografiím a vzděláním, popřípadě školou, která je přesně tím prostředím, kde lze nalézt „nehotové“ a zčásti „nenaformátové“ myšlení, které ho tolik zajímá. Tentokrát ale do školy vstoupil jako lektor a inicioval hru a (na požádání studentů) ji také zaznamenával. Prvotním cílem workshopu bylo porozumění vybraným „obrazům“ skrze jejich napodobení. Rozhodnutí využít nasbíraný materiál přišlo později. To když Gravlejs zjistil, jak záhadně a „nesprávně“ může soubor takových fotografií působit v umělecké instituci. Snímky nejsou ani dokumentacemi „jakýchsi akcí“ nebo sociálního projektu, ani tradičními inscenovanými fotografiemi. A Gravlejs dbá na to, aby nebyly „ani, ani“ a přitom byly „to i to“. A spolu s jejich vystavením je namístě rovněž, jíž má Gravlejs také rád: Je to jeho výstava? Nebo galeristu Fotograf Gallery nachytal a udělal mu výstavu skupiny středoškoláků? Jenže také odpověď na ni by mohla znít kulišácky – ano i ne, těm i těm.

Jiří Ptáček

* Vzhledem k častému užívání mystifikačních strategií je ovšem docela dobře možné, že Gravlejs je Čech jako poleno a pouze to na nás umně hraje.

** 27.5.2008. Česko: Lotyšsko – 2:0.