Silvie Kolevová
— Adaptace


Zahájení: středa 7. dubna od 18 hodin

Ve výstavě Silvie Kolevové se pohybujeme v prostředí rodiny, ne však ve smyslu dokumentárním, ale spíše významotvorném. Autorka vyjmutím určitého modelu a schématu sleduje ustálené obrazy rodinného života, jakkoliv jsou některé ze situací výrazně specifické. Téměř každé rodinné fotoalbum obsahuje snímky z oslav, výletů, apod. Scéna s hadem je onou fotografií, jež se vymyká svým námětem a je originálem té či oné rodinné historie a jejího detailu. Představuje magickou odbočku z plynulého výčtu předpokládaných nálad. Silvie propojuje obrazové svědectví dvou generací a zároveň tím stírá jeho přirozenou výpovědní hodnotu. Z rodinného alba svých rodičů a svého dětství konzervuje pro ni z jistého důvodu podstatné snímky, na které navléká nové obrazové odnože umělé fotografické „historie“. Staré záznamy, které sama nedokáže zcela interpretovat, iniciují současné kompozice předstírající o generaci zpátky posunutý život (mimochodem zdařile, především u momentkových imitací, ale na druhé straně nikterak ortodoxně, aby působily strnule). Je zajímavé hádat, co na původní fotografii bylo oním spouštěčem pro rozvoj nové scény, jaká rekvizita, gesto, pocit. Přes všechen systematický přístup nepůsobí její práce jen jako vykalkulované rekonstrukce sledující stanovený koncept. Bez znalosti kontextu se jim dá věřit skutečný život, který do nich vniká i přes autorské aranžmá prostřednictvím využití vlastních prožitků. Pozorování bezprostředního okolí je nejpřirozenějším a dostupným mechanismem hledání, uchovávání a prohlubování obsahů a Silvie s ním vědomě pracuje nejen ve výše zmíněné sérii Rehabilitace – rekonstrukce (2007-8), ale také v další práci (Bez názvu, 2007), v níž fotografické médium přebírá mimikry trojdimenzionální reprodukce. Modely jednotlivých funkcí bytu – jednotlivých místností – prezentuje jako základní slovesa potřebná pro život. Vytváří interaktivní strukturu několika možných variant domácího prostředí, které jsou odrazem a formují život jednotlivce a jeho rodiny. Je to stavba, která má ale konečný počet řešení. To prozrazuje už fyzická prezentace modelů uzavřených do plexisklových boxů, které vylučují jedinečnost a živelnost vývoje. Jedinečnost rodiny a vztahů uvnitř naopak ukazuje samostatný, v měřítku lehce manipulovaný, dvojportrét autorky s dcerou (Bez názvu, 2010), lapidární a o to intenzívnější pohled směrem ven z rodinného rámce.

Edith Jeřábková