Běla Kolářová (v doprovodu Tomáše Vaňka)
— Otisk, stopa, linie: fotografie Běly Kolářové


Zahájení: úterý 17. 1. 2012 od 18 hodin
kurátorka: Marie Klimešová

Výběr z díla Běly Kolářové by bylo možno provést různými způsoby. Soubor, vystavený v galerii Fotograf, je ale dán předem – představuje výjimečně koherentní, kvalitní a některými položkami dokonce objevnou soukromou sbírku, zaměřenou takřka beze zbytku na tu část rané tvorby autorky, která se odehrává v prostoru fotografického experimentu. Experimentální práci s umělým negativem Kolářová rozvinula v roce 1961, kdy vnitřně prožila kolaps tradičního média. Podobné situaci čelil ve stejné době Jiří Kolář a byl to počátkem šedesátých let i leitmotiv západní kultury, kde nedůvěra k výtvarné hodnotě po určitou dobu směřovala k úplné negaci tvorby hmotného díla. Kolářové experiment s otisky banality navazuje na dávný dadaistický objev odpadku a obyčejnosti. Zatímco se ale dadaisté snažili vyloučit ze své tvorby záměrnost volby a estetický ohled, Běla Kolářová vybírá při plném vědomí. Sestavuje jakýsi stopový atlas zaostřený na nejbližší, důvěrně známé okolí, nabitý jinotaji a metaforami. Umělý negativ je transparentním otiskem jejího pozorného vnímání, pozitiv potom subtilní otisk obrací v expresivní grafický znak.  Autorka rezignuje na příběh, na velké téma, a její realita je tak reálná, že by se bývala mohla vřadit k tehdy právě začínajícím neodadaistům – francouzským novým realistům. Aniž bych se domnívala, že chtěla takto bojovat proti zkompromitované realitě oficiální ideologické doktríny, její detailní manipulace s předměty, zkušenost hmatu je vlastně přímou opozicí nepravdy. Je deklarací pravdivé skutečnosti, ve které ale prožitek blízkosti – podobně jako v o málo starších fotografiích přítele Kolářových Josefa Sudka – zároveň dostává duchovní rozměr.

Hmat hraje roli i v sérii roentgenogramů kruhu z následujícího roku 1962, které rovněž navazují na dadaistické impulzy. Grafické rotoreliéfy Marcela Duchampa z dvacátých let nabývaly plné existence teprve v pohybu. Na základě optického klamu vytvářely iluzi trojrozměrnosti, jednou v podobě vypouklé sféry, jindy hlubokého trychtýře. Kolářové kruhové fotogramy v pohybu vznikaly, jeho smyslem ale bylo stopu rotující linie, jejíž dynamiku a různorodou podobu určovala autorka svojí tělesnou akcí, fixovat na ploše fotopapíru.  Zatímco tedy u Duchampa linie stále uniká v pulsujících metamorfózách, Běla Kolářová chce, abychom se do jejího imaginárního prostoru tiše propadli a prožili intenzitu zastaveného světelného chvění, jehož záznam nemá daleko od vizuální partitury.

Od kontemplativní roviny roentgenogramů kruhu se výrazně liší nedatovaná unikátní dvojice fotografií s  motivem sloupu obtáčeného dynamickou krouživou linii. Touto nesnadno dešifrovatelnou a v jistém smyslu symbolickou kresbou světlem autorka naznačila asi nejotevřeněji vnitřní, expresivní proud své imaginace, který ale jinak důsledně kontrolovala a konfrontovala se svojí bytostnou potřebou uspořádanosti.

Marie Klimešová