Fotograf Gallery

Of Walking in Ice


Kurátor: Jen Kratochvil

Město se za poslední rok změnilo k nepoznání. Zakódované rutiny pohybu a interakce přestaly platit. Tvrdý restart. Nepravidelně se proměňující restrikce pohybu a zákazy vycházení – nesystematicky vynucované nebo ignorované policejním dozorem – radikálně posunuly z běžných os dlouhodobě etablované hranice chápání pojmu veřejný prostor.

Skupinová výstava “Of Walking in Ice” nahlíží na město skrze sérií narativních filmů od skupiny mezinárodních umělců z mnohočetných historických, nedávných i současných perspektiv a ukazuje proměny vlivů urbanismu a architektury na jednotlivce i společnost. Nabízí tak fragmenty komplexního narativu pojímajícího město jako organickou entitu formující kolektivní psyché společnosti. 

Kurátor: Jen Kratochvil

Vystavující umělci: Liam Gillick, Eva Koťátková, Wendelien van Oldenborgh, Katja Pratschke & Gusztáv Hámos, Max Vajt

Wendelien van Oldenborgh, Two Stones, 2019

Dva kameny zkoumají životní cesty a ideály německé architektky a odchovankyně Bauhausu Lotte Stam-Beese a karibské aktivistky a spisovatelky Herminy Huiswoud skrze dialogy a vstupy současných protagonistek. Stam-Beese i Huiswoud pracovaly na počátku třicátých let 20. století v Sovětském svazu a po druhé světové válce se obě angažovaly v Nizozemsku. Dva kameny byly natočeny v konstruktivistické dělnické čtvrti CHTZ v ukrajinském Charkově, prvním velkém bytovém projektu, na němž se Lotte Stam-Beese podílela, a také v jejím proslulém Pendrechtu, který vznikal v padesátých letech, kdy působila v Rotterdamu jako hlavní architektka a územní plánovačka. V letech sedmdesátých pak Hermina Huiswoud agitovala proti rotterdamské regulaci, která znemožňovala obyvatelům karibsko-holandského původu, aby se usazovali ve jakékoli čtvrti, kde jejich přítomnost přesáhla pět procent z celkové populace. Souběžnost i mimoběžnost životních cest obou žen a očekávání, která v nich vzbuzovala komunistická ideologie, jsou ve filmu vyjevovány prostřednictvím myšlenek a zkušeností protagonistek, které mají ke zmíněným otázkám osobní nebo pracovní vztah.

Hrají: 

  • Hannah Dawn Henderson, umělkyně a publicistka z nizozemského Haagu.
  • Ievgeniia Gubkina, architektka a publicistka působící v ukrajinském Charkovu. 
  • Maya Smolnyaninova, překladatelka z CHTZ v ukrajinském Charkovu. 
  • Ola Hassanain, umělkyně a architekta působící v nizozemském Utrechtu a súdánském Chartúmu. 
  • Hanneke Oosterhof, autorka životopisu architektky Lotte Stam-Beese, působí v nizozemském Woensdrechtu

Liam Gillick, Pelin Tan: A Film by Liam Gillick, 2019

Pelin Tan je socioložka a historička umění, šestá držitelka stipendia Keithe Haringa v oblasti umění a aktivismu (2019 – 2020) a výzkumná pracovnice bostonského Center for Arts, Design, and Social Research. Tan se zabývá uměleckými a architektonickými projekty, které se zaměřují na urbánní konflikt, teritoriální politiku a pracovní podmínky. V roce 2019, kdy se italská Matera stala evropským městem kultury, zkoumala pracovní podmínky a nové vnímání místa a komunity, které se zrodily v roce 1950 v důsledku pozemkové reformy (riforma agraria): od exodu ze Sassi, historické části města, do nově postavených čtvrtí v následujících dekádách přes znovuosídlení Sassi levicovými aktivisty v sedmdesátých letech 20. století až po současný příliv migrantů plavících se po Středozemním moři. Gillickův film vychází z rozhovoru, v němž Pelin Tan hovoří o výzkumu a zkušenostech, jichž nabyla při práci na projektu Matera. Sled sekvenčních záběrů zachycujících krajinu, městské panorama a výstaviště umístěné v bývalém lomu je ve své podstatě statický. Ale protože jsou všechny záběry točené ruční kamerou, film získává křehkost a potenciál vyvíjet se různými směry.

Max Vajt, A Nation Was Born, 2019 – 2021

Všechno to začalo fascinací vzdělávacím simulátorem občanství vytvořeným s pomocí herního enginu v rámci nově zaváděného paralelního digitálního státu Estonsko. Zatímco původní simulátor měl sloužit jako učební pomůcka ukazující, jak se zorientovat v systému a neporušovat pravidla vymezená vládní institucí, Vajtův pohled mění zamýšlený účel v divadelní pódium, které se stává vysoce rizikovým zkušebním polem pro rozvoj nacionalismu, šovinismu, toxické maskulinity a křehkosti vlastní mysli v širší organizované entitě. V Of Walking in Ice odhaluje tento stále pokračující projekt pouze své fragmenty, jako je prezentační video jako z vystřiženého z turistického veletrhu nebo němá sestříhaná verze čechovovského dramatu, v němž sledujeme osamoceného protagonistu na jeho sebereflexivní cestě herním prostředím. A Nation Was Born nepůsobí pouze jako výkladní skříň digitální alternativy k realitě fyzického přediva města, ale také jako studie individuální snahy najít pevnou půdu pod nohama.

Eva Koťátková, z cyklu In the Body of a Fish Out of Water, 2020 – 2021

Název cyklu koláží Evy Koťátkové je doslovným odkazem na stav vykořenění, jinakosti nebo dysforie, jaký zažívají lidé konfrontovaní s převažujícími společenskými normami a konvenčními hodnotami. Nalezený materiál ze starých ilustrovaných encyklopedií nebo atlasů podmořského života vstupuje do dialogu s intervencemi kresbou, výstřižky nebo bizarními kombinacemi zdrojů. Její nově utvářené bytosti, organismy a entity se podobají existujícím formám života, ale jejich vychýlení z reality předpokládá specifickou citlivost vůči jinému, což může nebo nemusí vést k zavedení nové normy. Takovou normu lze chápat jako něco s proměnlivými hranicemi, se schopností a možností neustálého přehodnocování sebe sama a nezávislé existence mimo jakýkoli společenský normativní aparát. V rámci Of Walking in Ice hrají smyšlené bytosti Evy Koťátkové roli přirozených obyvatel v nejistém městském terénu.

Katja Praschke & Gusztav Hámos, Hidden Cities, 2012

„Námětem filmu Hidden Cities jsou osobní pohledy na místo, jež nazýváme ‚městem‘. Město jako živoucí organismus, odrážející společenské procesy a interakce, ekonomické vztahy, politické podmínky a osobní záležitosti. Ve městě jsou lidské vzpomínky, touhy a tragédie vyjadřovány nápisy a značkami vyrytými do domovních zdí a dlažby. Ale cílem projektu Hidden Cities je zkoumat, jak město vypadá pod silnou vrstvou znaků, co obsahuje či ukrývá. Zdrojovým materiálem filmu je devět sekvenčních fotografických děl Gusztáva Hámose, která vznikala v letech 1975 až 2010. Každý z těchto ‚městských postřehů‘ zachycuje v kompaktní podobě základní městskou zkušenost sestávající z jednání lidských i jiných bytostí. Fotografie pocházejí z Berlína, Budapešti a New Yorku – míst s traumatickou minulostí válek, diktátorských režimů, teroristických útoků.

 
Fotograf Gallery
Jungmannova 7, Praha 1
— Wendelien van Oldenborgh, Two Stones 2019
— Wendelien van Oldenborgh, Two Stones 2019
— Wendelien van Oldenborgh, Two Stones 2019
— Wendelien van Oldenborgh, Two Stones 2019