Barbara Hammer, Martina Uhlířová, Veronika Neumanová, Helena Sequensová
— HAMMER!


Zahájení: ve středu 10. listopadu od 18 hodin
Kurátorka: Zuzana Štefková

Výstava experimentální americké filmařky Barbary Hammer (*1939), probíhající jako doprovodný program k letošnímu filmovému festivalu Mezipatra, představí výběr z autorčiny tvorby od počátku 70. let. Barbara Hammer se jako jedna z prvních filmařek ve Spojených státech soustavně zaměřila na tabuizovaná témata spojená s ženskou tělesností a lesbickou sexualitou. Nejsilnějším „ohniskem“ v životě a tvorbě Barbary Hammer byla a zůstává její lesbická orientace. Hammer si prožila svůj coming out teprve v jednatřiceti letech, tedy v té samé době, kdy se zrodila jako filmařka. Její rané filmy z počátku sedmdesátých let jsou tedy celkem pochopitelně ve znamení „objevu“ ženského těla v roli (nejen) erotického objektu. Z tohoto období pocházejí rovněž snímky Superdyke (Superlesba, 1975) a Ženy, které miluji (1976) představené na výstavě.
Film Superlesba zaznamenává životní styl sanfranciské lesbické komunity, ať už jde o společné rituály v přírodě nebo dovádění novodobých Amazonek demonstrujících svou jinakost a odpor vůči genderovým steretypům před radnicí, v sedlech motorek i na nákupech v obchodním domě.

Neméně důležité je spojení ženského těla a přírodních prvků. Během 70. let představovaly rituální prožitek přírody a ženská spiritualita významné prvky v rámci celého feministického hnutí. Film Ženy, které miluji tak oplývá záběry zeleniny, rytmicky pulsujícího příboje, žen líbajících květiny, odkrývajících hmyz pod kameny nebo bořících prsty do hlíny a jehličí.

Oproti smyslné oslavě tělesnosti přítomné ve filmech ze 70. let se v novějších snímcích hlásí ke slovu tělo poznamenané smrtelností. Tyto dvě polohy vtělené existence se však nemusí nutně vylučovat, jak je zjevné z filmu Nitrátové polibky, který Barbaře Hammer přinesl mezinárodní uznání a prolomil mocné tabu týkající se sexuality starších žen. Ve filmu se divák mimo jiné setká s archivními záběry odkrývajícími příběhy leseb, žijících dávno před érou gay a lesbického hnutí, osudy žen, které se kvůli své orientaci ocitly v koncentračních táborech nacistického Německa, a scénami zachycujícími vášnivý i nežný sex mezi seniorkami.

Filmy Barbary Hammer dnes patří ke klasice lesbické kinematografie a dočkaly se světového uznání nejen pro otevřenost, s níž popisují ženskou touhu po ženách, ale i pro svou experimentální, nelineární formu. Barbara Hammer je i ve svých více než 70. letech stále aktivní a letos jí vyšla autobiografie nazvaná Něžné fikce. Její tvorba byla prezentována ve význačných světových galeriích včetně Muzea moderního umění v New Yorku, Centra Pompidou a londýnské Tate Modern.

Od doby, kdy natočila své první lesbické filmy, se situace značně změnila a Hammer si uvědomuje, že její práce dnes slouží mladým (nejen) lesbickým filmařkám jako vzor, který ona ve třiceti marně hledala. Představuje verzi příběhu, vůči kterému se mohou vymezit a který jim zároveň pomáhá zkoumat vlastní subjektivitu a pozici ve světě.
Na pražské výstavě tvoří pandán k vybraným filmům Barbary Hammer fotografie Martiny Uhlířové (*1984) z cyklu Za peníze (2009) a video-instalace Veroniky Neumanové (*1985) a Heleny Sequensové (*1981) Odalisky (2010). Přesto že se jedná o začínající autorky s velmi odlišnou životní zkušeností, jejich práce se vyrovnávají s podobnými tématy jako jejich o dvě generace starší kolegyně. Stejně jako ona se na jednu stranu zajímají o to, jak funguje ženské tělo v režimu bytí-pro-pohled, a přitom zároveň hledají způsob, jímž zachytit unikající objekt touhy. To co se u Hammer spojuje v jedné osobě, je zde výsledkem kombinace dvou různých přístupů k ženskému tělu. Tělo je jednou v pozici znaku, jehož konstrukci je třeba rozkrýt, a jindy je zdrojem fascinace, která uniká jakýmkoli pokusům o racionální výklady.

Zuzana Štefková