Fotograf Gallery

Antonín Jirát
— Síla vzniku


Zahájení: v úterý 6. září od 18 hodin
Kurátorka: Edith Jeřábková

Antonín Jirát, stále student Ateliéru Interaktivních médií na FUD UJEP, chytře zatahuje do uměleckého rámce obecnější otázky víry a náboženství, které se vkrádají do naší ateistické přítomnosti a které nebyly zcela eliminovány historií modernismu a komunismu. Vstupuje na tento tenký led vyzbrojen jakoby nevinnými gesty vypůjčenými z gagu, dada a punku. Jeho závěry jsou tak rychlé, že osvobozují jinak traumatickou látku, která vstupuje do hry jakoby mimoděk.

Přestože je Antonín Jirát můj kolega v galerii, rozhodla jsem se mu udělat v jeho pracovním prostředí výstavu. Půjde tedy o “výstavu v práci”, což může být zajímavý mentální handicap. A přestože je Antonín Jirát můj kolega v galerii a měla bych o něm něco vědět, moc toho, co by se dalo napsat do tiskovky, mě nenapadá. Nezbývá, než se přinutit zamyslet se nad některými opakujícími se obsahy a strategiemi. A tady brzy narazíme na základní předpoklad Jirátových realizací a tím se zdá být protiklad nebo raději neúplný protiklad.

Použít gag není vůbec jednoduchá záležitost, buď musíte být osobnost nebo být obdařen neuvěřitelnou bezprostředností. U Jiráta nevím, která z variant by mu mohla sedět lépe a přesto používá gagy a nepřipadá mi kdovíjak trapný a kdyby to náhodou někoho omylem napadlo, tak už vůbec ne groteskní. Jakási vnější roztržitost sociálního komunikátora a spoluzakladatele webového portálu foodlab přímý protiklad vyvrací. Nicméně dosti kuriózně používá strategii (či je to přirozenost) gagu právě pro poměrně složité a pro někoho přímo fenomenologické otázky týkající se vztahu Skutečného k neskutečnému, iluze k realitě a vypořádává se s nimi překvapivě jednoduše nebo nad jejich řešením neulpívá nikterak dlouho. Tak namátkou, Šrí Siddharáméšvar Mahárádž někde vysvětluje: “Pochopte, že tento svět je zcela neskutečný. Nejen to, je falešný… Měli bychom opustit touhu po objektech.” Étienne Chambaud (Objets Rédimés, 2010) řeší tuto složitou problematiku byť ještě v jiné rovině a skrze ready-made poměrně komplikovanou ilustrací principu vykoupení, kterým znovu a záměrně zatahuje do umění náboženské otázky – skrze destrukci mnoha skleněných reprodukcí běžných předmětů padajících shora na podlahu galerie, vzniká spojením jejich fragmentů jeden nový konečný objekt. Antonín Jirát je s tím hotov daleko rychleji. V práci Readymade – readymades (2010) shodí piano z okna a trvá to asi tři čtyři sekundy. Konec podobně ilustrativně implikuje protiklady: beznaděje – naděje, kreace – destrukce, celku – fragmentu, závislosti – nadvlády atp. a podsouvá otázku “Co teď?”. Ve výstavě Zdůrazňovat posmrtný život, znamená popírat sám život tvrdí, že mu jde o “kritiku nadpřirozena, znásilňování vědomí. Moje zážitky s nerealitou se tedy posunují do reality.” To by se samozřejmě dalo do nekonečna rozvést a také zpochybnit nebo jednoduše odkázat na Matrix.

Dohledatelnost reality tedy odložme a přejděme k připravované výstavě s názvem Síla vzniku. Kroužení kolem nadpřirozených zón je znamením vtahování oblastí, které nelze empiricky uchopit, do umění, byť je oblast náboženství autorem jakkoliv problematizována, kritizována a ironizována – například v sérii Dopřejme jim zázraky z roku 2009 (kinetické objekty, objekty dětského hřiště jako houpačka, sloužící k interakci, se samočinně pohybují, existují samy pro sebe, k obdivu, jsou dítěti ukradeny) nebo Hostie, Ježíš z téhož roku (kinetický objekt v redukovaném tvaru zachycuje stav vzájemné proměny ryby a růžové! hostie a je instalovaný v kostele). Tímto zorným úhlem se do výstavy Síla vzniku zadními dveřmi vracejí modernistickou civilizací zcela nepotlačené kreacionistické představy, které autor koriguje starověkým příkladem vzniku civilizace, který je zastoupen fotografií antického sochařského portrétu. Zároveň je však  samotný vznik relativizován omezením se na pouhé naklonění architektury hydraulickým zvedákem, které formou kresleného vtipu ilustruje pocit obecné nemohoucnosti. Také ale může jít o bezprostřední údiv nad vznikem něčeho zcela prostého, radost z vychýlení roviny. To by ovšem u této konstelace, ne náhodou připomínající práce Erwina Wurma, nesměla být ona antická busta a výstava by se musela jmenovat Síla zvyku.

Je už jen s podivem, po kolikáté se v galerii, jejíž název je svázán s fotografickou technikou, vedle sebe staví fotografie a objekt, zcela neprogramově.

Edith Jeřábková

Podporují

Projekt Fotograf Gallery je realizován s finanční podporou  Ministerstva kultury České republiky a v roce 2021 je podporován grantem Hl. m. Prahy ve výši 630 000 Kč.