Francouzský spisovatel a dramatik Jean Marc Tomber napsal na sklonku života krátkou sci-fi povídku Mlhy. Její hrdinkou je bioložka, která si v rámci vědeckého výzkumu implantuje oči tropické žáby. Neočekává však, že odlišné zrakové vjemy brzy začnou doprovázet cizí, nelidské, žabí „vzpomínky“. Třebaže Mlhy lze jen těžko považovat za literární veledílo (je to spíše béčková verze rozšířeného postkafkového žánru proměn), zaujmout nás může skutečnost, že zde zrakové orgány nejsou pouze zprostředkovateli smyslové informace, ale jsou nadány vlastní pamětí, a dokonce, jak se později ukáže, aktivním žabím vědomím.
Na Mlhy jsem si vzpomněl při čtení e-mailů Martina Vongreje doprovázejících výstavu Čekání na konečnou přítomnost v nepřítomnosti. Výchozí zkušeností pro ni byl pobyt v peruánské džungli, kde Vongrej mohl pokračovat ve svých výtvarných experimentech se vztahy viděného, vědomého a neviditelného (toho, co je nemožného spatřit, nebo si uvědomit). Vongrejovy výstavy jsou koncipovány jako prostředí traktovaná diagramy a geometrickými schématy. Jejich působivost souvisí s geometrickými principy v přírodě, jež vědomě nereflektujeme, ale podvědomě nás utvářejí, i s rozpětím a limity našeho smyslového vnímání. Xerokopie rozvěšené po Fotograf Gallery bychom mohli nazvat skicami, ovšem pouze pokud se opětovně zamyslíme nad obvyklým, podřízeným vztahem skicy ke konečnému dílu. Konečným dílem ve Vongrejově tvorbě je stále unikající „virtuální bod“, ve kterém se sbíhají zřetelné a nezřetelné dimenze vnější reality a mysl člověka. Neustále pokusy o přibližování jsou tak tím jediným, co můžeme dělat.
Matrace v jedné z místností Fotograf Gallery spolu s fotografií stejné místnosti s rozestlaným lůžkem mohou divákovi napovědět, že se v galerii spalo. Martin Vongrej instaloval výstavu ve specifickém režimu spánku a bdění. Vliv změny spánkových návyků na mentální stav osobnosti je poměrně známým jevem. Vongrej si je dobrovolně naordinoval, aby podvědomí nedal šanci ustoupit zcela do pozadí. Sám pro sebe si tím mentální prostředí pro čekání na plnější prožitek přítomnosti.
Jiří Ptáček
