Nejnovější kniha Françoise Laruella obohacuje současné psaní o fotografii o zcela původní myšlení. Autora nezajímají témata dnes už tradičně spjatá s teorií fotografie, ale zabývá se samotnou podstatou fotografie.
Popisuje fotografii jako myšlení, které umožňuje nově se vztahovat ke světu. Zpochybňuje představu kauzálního spojení fotografované skutečnosti a fotografického obrazu a popisuje ji jako iluzi, vytvořenou technologickým automatismem. Toto tvrzení dovádí do důsledku: fotografie se v jeho pojetí stává fikcí – skutečnou pouze v rámci její vlastní ploché existence. Laruellova nefotografie fotografii nepopírá, ale naopak upozorňuje na její univerzální platnost a nově ji zasazuje do kontextu umění, filozofie a především vědy.
„Fotka není zrcadlovým zdvojením sebe samé a ještě méně je odrazem něčeho vnějšího nebo nějakou hrou odrazů, simulakrem. Je to absolutní odraz bez zrcadla, pokaždé jedinečný, ale schopný nekonečné moci, který neustále skrývá množství identit.“
Přednášce přecházel křest knihy a performance Martina Zet.