Matěj Smetana a Filip Smetana
— Fototektonika


Zahájení: v úterý 2. září od 18 hodin
Kurátor: Jiří Ptáček

Přestože Matěj a Filip Smetanovi mají vlastní umělecké kariéry, čas od času se scházejí kvůli realizaci společného díla nebo výstavy. Již při první takové příležitosti před šesti lety přitom dali najevo, že si dobře uvědomují unikátnost spolupráce mezi příbuznými. Na výstavě Dědičné postižení vyšli ze společného zlozvyku vyzrazovat lidem rozuzlení filmových zápletek. U pozdějších realizací sice již tolik netěžili z totožných charakterových rysů, pokaždé však usilovali o neredukovatelný společný výraz, který odpovídá průsečíku jejich zájmů a poetik.

U výstavy Fototektonika bychom na první pohled hádali zásadní přínos Filipa Smetany (1983). Tomu je vlastní sledování a překračování hranic mezi volným uměním a architekturou i velký důraz na výraz průmyslově vyráběných materiálů v post-minimalistickém umění. Při bližším seznámení s koncepcí výstavy však musíme konstatovat, že v ní rozpoznáváme rovněž charakteristické uvažování jeho staršího bratra Matěje (1980), v němž často jde o produktivní dopady přenosu specifických rysů jednoho vizuálního média do jiného.

Fototektonika je prostorovou intervencí do interiéru galerie, v níž fotografie hrají úlohu stavebních kamenů pro tři velkoformátové koláže na stěnách. Každá z nich sleduje poněkud jiný aspekt pátrání po pomezní zóně mezi fotografií, malbou, architekturou, grafickým designem počítačových her, plochou a prostorem, abstrakcí a zobrazením, dvojrozměrným obrazem a jeho iluzivní plasticitou. Poslední jmenované pak vstupuje do dialogu s dalšími, ještě nezmíněnými úpravami prostoru, jimiž jsou pokrytí podlahy asfaltovými pásy a stavba pilíře ze stejného materiálu. Základním vodítkem při komponování obrazů byla vzpomínka na kdysi hojně využívanou techniku tvorby počítačových her za pomocí takzvaných sprajtů. Jedná se způsob množení drobných komponentů (obrázků či animací), které jsou navrženy ke snadné a na počítač nenáročné integraci do větších celků. Konsekventní byla volba nejdostupnějších reprodukčních technik, xeroxu, příručních tiskáren a fotolabu. Bratři Smetanovém různými variantami integrace těchto obrazů vytvářejí textury, které se nabízejí odlišným čtením. Vyvažováním výše zmíněných aspektů chtějí dosáhnout nejednoznačného prožitku z prostoru a znejistění ontologické identity předkládaných komponentů. Nejednoznačnosti v doslovném smyslu slova, jež u formalistických operací žádoucí podmínkou k vyvrácení stereotypních interpretací uměleckého díla a k návratu na mimopojmové pole vizuální komunikace.

Jiří Ptáček

— UMA: You Make Art report