Alena Kotzmannová (*1974) v podstatě již od své první samostatné výstavy na sklonku devadesátých let ukazuje, že fotografii sice chápe jako středobod své tvorby, ale nikoliv jako nepřekročitelnou hranici. Naopak, prezentace běžně doplňuje videi nebo objekty, které různorodě propojuje s fotografickým jádrem výstav. Ve Fotograf Gallery tuto svou svobodu naplnila vrchovatě a vedle černobílých fotografií, jejichž detaily vysypávala jemnými barevnými písky, na výstavu zařadila soubor kreseb, video i přímou intervenci do „těla“ galerie. Čtvero odlišných přístupů přitom pomyslně odpovídá čtyřem drahám, po kterých obíhá téma výstavy (i když by patrně bylo příhodnější množné číslo a představa výstavy jako cesty k jejich vzájemnému přibližování).
Nahlédneme-li na tvorbu Aleny Kotzmannové z náležité výšky, nepřehlédneme, kolik za uplynulá léta nafotografovala kamení. Byly součástí skalních masívů, pozemských i (kvazi)mimozemských planin, muzejních expozic atd. Dlouhodobý zájem o nerosty a horniny v různých podobách a souvislostech jejich výskytu jakoby autorce sloužil coby výchozí bod k otevírání různých problematik, v nichž se potkávaly odkazy na romantismus se sci-fi, dystopií nebo s pouhým pocitem ohrožení uprostřed rozžvýkané krajiny antropocénu. Uplatňovala v nich přitom vždy to, co jí jde nejlépe: zpochybňování přesných hranic mezi reálným, fiktivním (či „realistickému pohledu“ se vzpírajícím), mezi minulostí a budoucností, zaznamenávaným a imaginovaným. Prozatím nejdůsledněji z fotografií nerostů vyšla v loňské výstavě v Galerii 1. patro. Už krátce poté je ale užila znovu – a to na malé výstavě Oumuamua ve výstavním prostoru Archa v obci Lubná u Poličky. Tam sérii dokumentárně, téměř evidenčně nafotografovaných kamenů vztáhla k nedávné události, kdy byl zaznamenán výskyt prvního meziplanetárního tělesa, které prošlo a zase opustilo sluneční soustavu. V astronomických kruzích objev vyvolal nejen zájem a nadšení, ale zásluhou zčásti neobjasněného chování tohoto čtyřsetmetrového „návštěvníka z minulosti“ také řadu vědeckých i laických dohadů a teorií.
Výstavou Silikony posouvá ohnisko svého zájmu k nahlížení hornin a nerostů jako surovin a předmětu výrobních a tržních zájmů a procesů. Silikon, tento anorganicko-organický polymer umělého původu, lze v tomto případě chápat jako metaforu procesu metamorfóz přírodních materiálů lidským přičiněním, které je podmínkou trvání civilizace na úrovni, jak ji dnes známe. Detail motocyklu na jedné z fotografií tak působí vedle ostatních snímků nemístně jen do té chvíle, kdy připustíme, že jakkoliv je produktem lidské industrie, je svou chemickou podstatou příbuznější kamenným krystalům než jezdci.
Největším překvapením výstavy je patrně prezentace souboru kreseb, ve kterých autorka zobrazila téměř studijním způsobem vybrané kameny. V sousedství se snímky pořízenými v muzejních expozicích mohou dokonce připomenout geologické či archeologické zákresy. A to tím spíše, že kreslila tvary kamení, které paleolitický člověk využíval k výrobě svých prvních nástrojů. Motiv transformativního vztahu člověka k okolnímu světu zde tak zaznívá podruhé, a dalo by se říct, že i v samotném provedení kreseb, jímž ne-kreslířka také – obrazně vzato – „opracovává a přisvojuje si surovinu“ svých objektů.
Ve vyškrabávané kresbě na stěně galerie Kotzmannová nechala nástroj pronikat pod bílý nátěr k vrstvě malby s příměsí písku. Jako motivy přitom zvolila loga velkých internetových jmen ze Silicon Valley (Křemíkového údolí), jejichž zdánlivě imateriální produkty přímo závisejí na výrobě zboží, k němuž je zapotřebí velkých objemů nerostných zdrojů a sociálního kapitálu. Vyškrábaná loga jakoby přitom sama krystalizovala v nový útvar.
V suterénu galerie pak výstavu uzavírá video Horizontální pád (2020). Kamera v něm poklidně obíhá dvojici kamenů, zatímco nasloucháme vzrušenému zpravodajství z new yorské burzy během okamžiků krátkého, avšak strmého propadu hodnoty akcí právě těch společností, jejichž loga jsme viděli vyrytá o patro výše. Tato bezprecedentní panika (známá pod označením Flashcrash 2010) byla způsobena právě zapojením „křemíku“, počítači generovaných algoritmů reagujících na pohyb akcí v milisekundách, tzn. zcela mimo kontrolu makléřů-lidí. Přírodnina, tak netečná k zoufalému a enervujícímu chrapotu hlasatele, setrvává ve vlastní časovosti, zatímco je předmětem i nástrojem obchodování, zdrojem lidského štěstí i neštěstí, dárcem i ničitelem našich osudů, jehož jsme si na sebe sami přivolali.
Poděkování za technickou spolupráci na výstavě patří galerii hunt kastner v Praze.
