Johana Pošová (*1985) si za uplynulých deset let, tedy relativně za krátkou dobu, vybudovala nepřehlédnutelné postavení na scéně mladé české fotografie. Napomoct tomu mohlo několik okolností. Tradičněji založené publikum hned zkraje přesvědčila technicky zvládnutými fotografickými soubory a fotogramy. Experimenty s objektem, pro který důležitým impulzem bylo zahájení spolupráce s Barborou Fastrovou, poté ukázal, že Pošové přístup není pevně ohraničen jedním médiem. Korespondence mezi jejím vývojem a širšími proměnami české fotografické scény nebyla náhodná: Pošová studovala na pražské VŠUP v Ateliéru fotografie Hynka Alta a Aleksandry Vajd, kteří zapojení fotografie do intermediálních souvislostí a průzkum materiálních aspektů fotografie řadili k těžištím jejich programu. Jak v tomto prostředí, tak po absolutoriu v roce 2010 ovšem Pošová před analytickým přístupem k médiu upřednostňovala imaginaci, pracovala s náznaky fantaskních narací a projevovala zájem o neviditelné síly ovlivňující chod věcí. Jak napsal Martin Nytra, kurátor její výstavy v brněnské Fait Gallery před třemi lety: „Divák je zatažen do hry se zamotaným příběhem, který osciluje mezi inscenací reality a čirou fantazií“.
Také v případě výstavy Happy Family autorka staví na součinu tří materiálně odlišných složek. Objekty z papírmašé plní funkci výstavních soklů, zároveň ale hybridy mezi jídelními stoly a zoomorfními bytostmi. Na některých fotografiích pak vidíme obdobně „oživené“ oděvy aranžované do kompozic asociujících žánr rodinného fotografického portrétu. Třetí složkou výstavy jsou drobné keramické objekty zplesnivělých chlebů – potraviny, jejíž symbolický význam „základu naší stravy“ je přímou paralelou k symbolice stolu jako místa společného jídla, kde je rituálně ustavováno společenství.
Rodina, alespoň v těch několika dominantních podobách, s jakými se setkáváme v našich časoprostorových souřadnicích, je víceméně uzavřený sociální organismus. Vytváří si vlastní rituály, zvyky a komunikaci, za zavřenými dveřmi domova se odehrává spousta navenek neviditelného. Výstava Johany Pošové je alegorickou rodinnou krajinou, v níž autorka bez důrazu na osobní narativ nebo na exaktní sociologickou metodu pohlíží na širší obzor mezilidských konstelací a vztahů. K rodině a domovu se staví bez idealizace, ale také bez zacílení na konkrétní problémy, takže situaci udržuje na úrovni symbolické osnovy, k jejímuž naplňování je potřeba našeho imaginativního angažmá. Patrný rozpor mezi názvem výstavy a jejím obsahem je ovšem branou k prožitku disharmonie a napětí. Za fasádou „šťastné rodiny“ se skrývají monstrózní silová pole.
Vezmeme-li pak v úvahu monumentální objekt v suterénu galerie, jež lze charakterizovat jako stůl/dům/skrýš/zvíře, je možné výstavu Happy Family vnímat jako parafrázi dětského magického vědomí, které realitu oživuje (animuje) v rozsahu, jež nám je ve své komplexnosti a totalitě již upřen, nicméně se projevuje z lidského nevědomí a aktivně spoluutváří naše kolektivní vztahy. A jak Pošová upozorňuje, rodina je pro ni pouze modelovou jednotkou, v rámci které může přistupovat k principům, které formující vzájemnost i mimo ni, v širším společenském měřítku.
Jiří Ptáček
