Aleksandra Vajd a Hynek Alt
— the place from where you think


Zahájení: úterý 29. května od 18.00
Kurátorka: Edith Jeřábková

Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které se mu ukazují teď?

Platón, Ústava, Sókratův rozhovor s Glautónem

Aleksandra Vajd a Hynek Alt pracují nejčastěji ve dvojici a to včetně vedení Ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jan Zálešák je ve své letos vydané knize Umění spolupráce, v části věnované fotografii, uvádí vedle Lukáše Jasanského s Martinem Polákem jako výraznou úzce spolupracující dvojici. V posledních letech se zabývali důkladnou, avšak nikoli bezduchou, analýzou fotografie jako média, média fotoaparátu a dalších aparátů vstupujících do procesu vzniku díla. Zkoumali jednotlivé elementy tohoto prostředí a pokoušeli se je vyvázat z původních souvislostí. Iluzívní povaha fotografického obrazu jim poskytla podklad pro její podtržení i odhalení přeludu a klamu – poměrně dobrodružnými, přitom často mechanickými metodami – jako když si z galerie udělali laboratoř a z fotografického zázemí zdroj proměn počasí, vracejíce současnosti nedávno vysmátou utopii o možnosti ovládat přírodní klima umělými prostředky. Své výstavy chápou jako paralelní skutečnosti, kde vztahy mezi jednotlivými prvky jsou nově asociovány, přeskupeny, posunuty. Tato “alchymická” práce se odráží také v nové výstavě the place from where you think, která z realistického úhlu pohledu navázala na jejich pobyt v Mexiku a také na prostředí slovinských jeskyní. Abstrahovaná látka využívá indexikálního vztahu mezi realitou a jejím zobrazením, které až v součinnosti mohou poodhalit to, na co ukazují a zachovat si tak více významových vrstev.

Důkladný jeskynní průzkum (praktický i teoretický) dovoluje dvojici použít jeskyni jako základní metaforu, která je podložena reálnou zkušeností, není libovolná a nevystavuje nás jen poutavému halucinačnímu obrazci. Zachycení jeskyně, ať chceme nebo ne, instantně odkazuje k Platónově Ústavě. A jakkoliv má tento dialog funkci podobenství o cestě nevědoucího k poznání a úkolu zasvěcených vyvádět nevědomé z klamu, velice přesně se vztahuje i k problematice umělecké a fotografické zvláště. Pojmy, které tvoří konstrukci platónské metafory – tvary, stíny, předměty, stínohra, oslepení, lesk, přelud, poznání, pravda – zůstávají pro jazyk současné fotografie zásadní. Aleksandra Vajd a Hynek Alt nyní mohou s lehkostí zacházet s obsahy, které se v tomto rozšířeném příměru vnitřního a vnějšího světa přiřadily k formám a mohou je jemněji posouvat v rámci současného názoru uměleckého i společenského. Mohou znovu z dnešní perspektivy upozornit na počátky žánru utopie, které v konkrétních případech Karl Popper v knize Otevřená společnost a její nepřátelé ze své specifické pozice považuje za myšlenkový předstupeň moderních totalitních režimů.

Naopak jeskyně jako obraz předlogického období může ukazovat na krizi osvícenského ideálu, který se po vysilujícím přesunu společnosti na světlo světa, pod jeho paprsky rozumu, zdá být jednostranným a tedy neplatným a například feministická autorka Luce Irigaray využívá psychoanalytických kvalit Platónovy metafory: “je jisté, že jeskyně se svým ohněm v porovnání se sluncem již nestačí. Jeskyně jako počátek je tedy zapomenuta, je vymazána z paměti, je odhozena jako temná, nedostatečně osvícena logem”. Martin Škabraha se k tomuto zjednodušení v jednom článku v Blistech vyjadřuje: “Dichotomie světa a jeskyně je samozřejmě trochu falešná. Všichni, ať už toho či onoho smýšlení, si budujeme nějaké jeskyně a v nich hrajeme svoje stínohry. Všichni se uchylujeme do pohodlí a skrytu svých ideologií a před opravdu otřásající zkušeností světa spíš utíkáme, než že bychom se jí vystavovali. Cesta civilizace začala jako příběh jeskynního člověka – a stejně tak pokračuje.”

Proto na záznamech Vajd a Alta nemá svět slunečního svitu z pohledu z jeskyně nekonečnou hloubku, jeví se plochý jako tapeta a z obou takto rozdělených světů se stávají jen fragmenty – stěna jeskyně je jen černým orámováním obrazce uprostřed a oba tvary spolu soupeří o první plán, propadají se jeden do druhého nebo připomínají půlku Rorscharchových testů, skvrnu psychoanalýzy. Hovořili jsme o výtvarném jazyku, který se u Platóna pojí s rétorikou fotografie. K představě jeskyně se ve výstavě přidává obraz mechaniky zraku, oka a asociace fotografické clony. Venku z jeskyně se směr záběru obrací do středu chemicky rozšířené zornice. Aparátem, zdrojem a objektem současně se stává oko, fotograf, člověk, ne rozerván subjektivními příběhy, ale jako opakovaně relativizovaná objektivní existence.

Téma výstavy nekončí u projektu Aleksandry Vajd a Hynka Alta, ale rozvíjí se dále v práci Báry Mrázkové s názvem zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva, zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva, která nás už svým názvem zavádí do krajin zření, kde se funkce dívání pojí se funkcí chápání, tak jak to známe z anglického dvojího významu slovního spojení „I see“ (I know). Bára Mrázková nás svou instalací zastavuje přesně v místě rozhraní jeskyně a vnějšího světa, v momentě ostrého oslnění, kdy ztrácíme kontakt s minulým (dle Platóna světem smylů, iluze, stínohry, doxa) neschopni ještě číst svět loga, epistémé. V sítnici vypálená sluneční skvrna nám znemožňuje vidět svět za námi. Jednoduchá a přesná manifestace, stejně symbolická jako komentující fotografické a vědecké principy, se soustřeďuje na fenomen světla jako takový, světla jako podmínky života a vidění a fotografie. Protisvětlo opět mluví o povaze média a jeho procesech, o blesku v očích, o okamžiku, kdy vyleze z fotokomory. Když se pak odvrátíme, zastíníme světelnou projekci světa vlastní přítomností. Snížená viditelnost zahalí ostatní obsahy a pojmy. Jsme sami se sebou, uvnitř a pokoušíme se tento silný prožitek, stav vytržení zvrátit co nejrychlejší orientací v prostoru. Kontrola rovná se přežít a správně zvolit clonu.

Edith Jeřábková