Ostravská ulice Spodní je jedním z pozapomenutých městských zákoutí, vlastně vyloučená lokalita, kde se v jednom z domů usídlilo několik mladých lidí a před pěti lety zde vytvořili svého druhu komunitu. Její velikost se mění podle toho, kdo zrovna slaví narozeniny, nebo jak početnou kapelu do Ostravy zrovna pozvali. Zuzana Šrámková (1988) ke vzniku tohoto společenství napsala: „Když vznikl nápad založit v Ostravě něco jako squat, našlo se pár nadšenců, kteří do toho chtěli jít. Byli zde ezoterici, drbny, aktivisti, punkáči, hipíci, sluníčkáři. Ještě chyběl někdo černý, nějaká buzna, abychom mohli začít fungovat jako bezpředsudková společnost. Hlavní věc je, že chceme ušetřit prachy, aby bylo na víno. Všechna ta exotika kolem je jenom přidaná hodnota.“
Jak je patrné z fotografií, peněz se ušetřilo opravdu hodně, vína bylo a je dost. Nicméně snímky opilců dnes dojmete jen málokoho. Byl to myslím Bohumil Hrabal, který říkal, že pokud chce člověk žít ve střední Evropě, musí být trochu „přivožralej“. A nutno dodat, že se tím řídí opravdu hodně lidí. Co je však v dnešním (nejen) uměleckém světě, založeném na originální a rychlé produkci, opravdu vzácností, to je „odžitost“ daného díla. Weby a portfolia fotografů přetékají snímky nesoucími názvy jako „Schizophrenic“, nebo „Psychedelic Morning“, přitom na nich vidíte rozmazaného chlapíka, který má tak nanejvýš právě kocovinu. Trapnost, povrchnost a přetvářka jakoby občas ani neměly meze.
Zuzaniny fotografie si na nic nehrají. Nefotografuje žádné schizofreniky, žádné téma, ani žádný projekt. Zaznamenává onu „exotiku“, která ale není až tak exotická právě proto, že je její každodenní realitou. Ta se žije bez ohledu na ostrost či kompoziční vyváženost snímku, nakonec žije se stejně dobře i bez fotoaparátu. Fotka, jakoby pro Zuzanu byla vedlejším produktem života, jeho ledabylým záznamem pořízeným kompaktem za pár korun. Tuto uvolněnost si Zuzana, mimochodem vystudovaná fotografka, může dovolit také proto, že vedle fotografie se zajímá ještě o hudbu. A právě hudebníci, koncerty a následné večírky (i rána) na Spodní jsou ty chvíle, které nejčastěji zaznamená na svých snímcích. Díla jsou to bezprostřední, někdy vtipná, někdy trochu drsnější, ale ve své podstatě velmi otevřená a laskavá.
Lukáš Bártl
