Tomáš Hrůza (*1979) patří k druhu „fotografů-sběračů“, jakéhosi protějšku mýtických „fotografů-lovců“. Materiál ke svým výstavám shromažďuje pozvolně, ze „zjevení“, která se k němu dostavují na cestách absolvovaných v rolích menšinově založeného turisty, bezcílného poutníka, dobrovolného nomáda či poloprofesionálního řidiče. K jeho romantismu vždy patřila sympatie k magickému a mimosmyslovému. Experimentuje proto s mentální fotografií i s dlouhodobým řízením, u kterého každý, kdo někam jel aspoň 12 hodin v kuse, potvrdí jeho velký vliv na lidské vědomí. Na výstavě Nejistý vývoj se Tomáš Hrůza zaměřil na fenomén pohybu v jeho různorodých projevech. Ve všedních reáliích nachází okamžiky, u kterých fotografický aparát a kamera mohou způsobovat závrať či hypnotický účinek. Můžeme si oprávněně pomyslet, že lidskou mysl je snadné ošálit, je však stejně tak možné, že vyhladověle a zoufale touží po tom, na co je nastavena.
Jiří Ptáček
