Politicky i esteticky nekorektní výstava, pojednávající o ženě jako objektu ve fotografii 70. a 80. let na zdánlivě disparátních příkladech oficiálního umění i tehdejších outsiderů, chce ukázat, do jaké míry byl fotoaparát nástrojem uctívání ženského půvabu či zotročující zbraní. Vzniká tak subjektivní kurátorská konstrukce o tehdejších genderových kánonech, ale i o době vlastního zrození a jejím sex-appealu, o nostalgii a mizející touze.
Výstava Tichá žena je jakýmsi kurátorským experimentem nahrazujícím původně požadovanou výstavu fotografií Miroslava Tichého, která se shodou okolností nakonec koná jen o pár ulic dále. Vznikl tím svobodný prostor ke zkoumání ojedinělého času a stylu, který zachycuje ženu jako estetický objekt na pozadí politického bezčasí 70. a 80. let. Výstava se tak snaží prozkoumat oklikou a v obecnější míře dobovou estetiku pohledu na ženu, v oné smyslné a přitom odtažité mužské posedlosti, která pojímá ženu jako objekt, jako ladný a přitom nepochopitelný živočišný druh, jako nezemskou bytost, kterou lze zachytit jen vizuálně. Choreografií výstavy je tedy uctivé i hravé kroužení nejen kolem bližších i vzdálenějších paralel Tichého díla, ale kolem uměleckého tématu ženy obecně. Nezbývá než se při pohledu na výsledný tvar jednoduše zeptat: je vlastně Tichého přístup tak výjimečně ojedinělý? Nebo je jen zcela nečekaným, ale poměrně logickým zkratovým spojením dobové melancholické tajnosnubné erotiky a romantického kánonu ženy jako výsostného a nedostupného objektu umělcova zájmu?
Zatímco v dalších výtvarných žánrech se téma ženské krásy v průběhu modernismu postupně vyprazdňovalo, ve fotografii zažívalo v 70. a 80. letech zlaté časy, násobené v našich krajích masovou popularitou amatérské fotografie. V tehdejším komunistickém Československu, naprosto nepoznamenaném feministickou teorií, ale zato ovlivněném nucenou rovnoprávností žen, se tak romantizující fotografický pohled stal nejen poslem nového kánonu ženství, ale v prostředí sešněrovaném cenzurou také jednou z mála možností relativně beztrestného zveřejnění nahého těla. Několik generací českých mužů tak bylo zasvěceno do problematiky ženské nahoty skrze Kuščynského a Stibora, místo explicitní pornografie se potkávali s estetizovanou verzí eroticky nabitého umění.
Zúčastnění umělci: Ota Janeček (1919 – 1996), Miroslav Tichý (1926 – 2011), Miloslav Stibor (1927 – 2011), Dalibor Stach (1936 – 1982), Taras Kuščynskyj (1932 – 1983), Jiří Kryštůfek (1932), Bohdan Holomíček (1943), Rostislav Košťál (1943), Petra Skoupilová (1944), Michal Tůma (1947), Petr Hojda (1956), Lukáš Jasanský a Martin Polák (1965/1966).
Pavel Vančát
