Petru Willertovi se stal středobodem jeho četných fotografických projektů mnohovrstevnatý mikrosvět babiččina bytovkového 2+1. V průběhu celého studia v Ateliéru reklamní fotografie ve Zlíně až umanutě fotografuje portréty babičky nebo jejích kamarádek, detaily interiérů nebo babičkou vytvářený Hand Made: rukavice, ponožky a bačkory z různobarevných bavlnek z rozpáraných svetrů. Ve svém posledním projektu učinil umělcem rovnou svojí babičku. Na „babičce“ si plní povinná školní cvičení, volná témata i rozvíjí „mimoškolní“ tvorbu.
Babičin byt v Uničově, městečku na severu Moravy, se nevyznačuje žádnou vnějškovou fotogeničností. Ani životní styl babičky se nikterak nevymyká „běžným“ babičkám, jak jej důvěrně zná generace dnešních dvacetiletých nebo třicátníků. Na druhé straně ale Petr Willert netěží ani z estetiky banality, která proběhla i českou kotlinou v devadesátých letech. Využívá spíše zkušenosti své generace, nostalgického a politickým kontextem nezatíženého pohledu na životní styl, který je dnes tak vyhroceně „demodé“, že jej nechtějí ani v bazarech. V jeho pohledu je patrný vliv atmosféry reklamní školy a zkušenost fotografa módy.
Uničovský byt neformulovala zkušenost swingující generace, beatníků a jiných zásadních globálních vln z dob babiččina mládí. Bytový mobiliář nese to krásnější a nostalgické z československých padesátých a šedesátých let, upomíná na doznívající bruselský styl, ale především je to opečovávaný svět naškrobených deček, do komínků poskládaného prádla, natáček, všudypřítomného a všezahlcujícího kytičkového dekoru a úzkostlivé spořádanosti, bezesporu tedy i měšťáctví. Mimoděčně se někde v zadním plánu zjevuje i dobová politická situace, ale přetavena spíše přes osobní nostalgii, vzpomínky na vlastní babičku nebo dětství. Ať už Petr Willert snímá drobnou architekturu, bytový design, krajiny bytu, nabízí nám vzpomínkové fotografie na stěnách a policích nebo příběhy o zavařeninách a dětských výpravách do sklepení bytovky nebo s urputnou umanitostí hledá výjimečnost v banalitě parkové úpravy kolem babiččiny bytovky, v zadním plánu vždy systematicky provádí podrobný průzkum jedné sociální struktury. Byt se tak jeví jako jediný organismus mnoha způsoby propletený s člověkem, který jej užívá.
Soubor Hon na kočku je do jisté míry souhnem jeho předchozích prací a poskytuje mnoho způsobů zajímavých čtení. Všímá si důležitého souputníka všeprostupujícího životního stylu babičky, jednak je to úsměvná ironie na laické fotografování kočiček nebo přírodopisnou fotografii o šelmě v bytě. Právě tak jako má tento bytový doplněk daleko ke kočkovité šelmě, jen bujná fantazie spatřuje za všudypřítomným rozbujelým rostlinným dekorem původní botanické předlohy. Toto „safari“ lze ovšem vnímat také jako fotografování designu a životního stylu své babičky. Průvodcem na této cestě je nám kočička, coby hlavní atribut takového interiéru. Nejspíš je ale soubor parodií toho všeho.
Také v posledním projektu nás Petr Willert uvádí do zvláštní hry: Vtahuje babičku do svého světa, činí z ní fotografa. Babička si na návštěvy nosí v síťovce vedle marmelád a zavařenin také polaroid, rozhoduje, co je v jejím životě zásadní a to fotografuje – lidi s kterými se pravidelně stýká, výměnu zásuvky, opravu televize. Stejně jako design bytu naznačuje, že k drobným změnám zde dochází za dlouhá léta jen minimálně, také život, který pomocí polaroidu deníkově glosuje, se odehrává ve zvláštním bezčasí.
Tomáš Pospěch
