Pavel Hečko se už během studií na FAMU na přelomu 70. a 80. let rozcházel s dobově převažujícími přístupy. Do české fotografie vnášel konceptuální principy, práci s fotografickým archivem i prvky potměšilého znejisťování a ironie. V podstatné linii jeho tvorby, zdvojovaných portrétech a zátiších něco nehraje, anebo se snad opakuje refrénem. Jeho snímky se zdají a jeví, jeví a zdají, téměř týmiž, v neustálém balancování mezi banalitou a unikátností. První obraz je akcentován druhým, který je stranově převrácený, ale nikoli reverzibilní nebo reflexivní vůči svému protějšku. Došlo k dvojímu převrácení. Jednou v reálném čase před kamerou, kdy portrétovaná osoba zrcadlově zopakuje svůj předchozí postoj a podruhé mechanicky při vyvolání nebo tisku obrazu, kdy je převrácen nazpět. Obrátíme-li věc dvakrát o 180°, dostaneme se opět k její výchozí poloze. U Hečkových fotografií nikoli. Jako by se v nich něco zadrhlo, došlo k systémové chybě a zůstaly napůl cesty. Drobné odlišnosti nás nutí luštit rébus postavený na významu slova „téměř“ a „zdánlivě“. Dostavuje se zneklidňující pocit, že nalézt dokonalé řešení je navždy pokusem o nemožné. A přesto, až obsesivní touha po absolutní formulaci a absolutním pochopení stavu věcí a dění, stejně jako zopakování předobrazu minulé události je jejich rozluštěním. Obranou proti absenci řádu. Hečkovy pandány a polyptychy jsou vlastně neustálým vstupem do téže řeky, která je pokaždé jiná. Věci se zdají být tím, čím jsou až na drobný detail, který z nich činí věc zcela jinou. Suma okamžiků proměněna v překroucený palindrom.
Pavel Hečko (*1951), vyučil se knihkupcem, absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Praze a externě fotografii na FAMU (1981). Od roku 1982 pracoval jako volný fotograf, v letech 1994-2001 učil na Střední grafické škole v Praze.
Eva Pospěchová, Tomáš Pospěch
