Práce Lucie Scerankové (*1985) mají charakter fotografických konceptů ověřující imaginativní kapitál obrazu v režimech reprezentace obrazové reprezentace a D.I.Y. manipulace s obrazem. Sceranková sleduje, co se děje s vnímáním obrazu, když do něj jednoduše zasáhne. Nejčastěji pak konstruuje scény se zvratnou identitou „obrazu skutečnosti“ a „obrazu obrazu skutečnosti“.
Prostředím jejích subtilních her jsou domácí pokoje, jejich kouty a mobiliář, krajiny, mořské hladiny a vesmír. Malé a domácí se v nich pravidelně potkává s nezměrným (podobně jako v tvorbě její starší sestry Pavly Scerankové). Soukromý prostor se stává místem, kde lze zkonstruovat v podstatě cokoliv. Černá, pomačkaná deka se se může stát hvězdnou oblohou a lampa se po doplnění fototapetou stává sluncem visícím nízko nad obzorem moře.
Modely nám v obecné rovině umožňují uchopit příliš rozlehlý či složitý systém nebo testovat jeho fungování při změně dílčích parametrů. Dovolují uskutečnit experiment, na který bychom neměli dost síly a představivosti – včetně transformace vesmíru a jeho zákonů. Lucia Sceranková vzdoruje fyzikálním zákonům vesmíru skrze přiznané manipulace v rovině obrazu. Nezajímá se o exaktní výsledek experimentu, ani o rozšiřování pole vizuální představivosti, ale o emocionální rezonanci nově získaného obrazu. Výběr materiálu pro své pokusy tak proto dopředu omezuje na takové, které mohou vzájemně umocňovat křehkost a snovost její vize.
Jestliže teoretik Jan Zálešák nedávno navrhl porozumět objektově orientované tvorbě Luciiny starší sestry Pavly skrze principy animace, pak Luciiny fotografie můžeme přiblížit obdobnou mediální transpozicí – a zpozornět právě k jejímu nakládaní s „objektem“. O užívání modelů jako fotografických předloh, podobně jako opakujícím se důrazu na hru s materiální a fyzikální povahou fotografovaného předmětu / tělesa, a nebo o přímých spojením dvoj- a trojrozměrných prvků se nabízí mluvit jako o specifickém nahuštění problémů a řešení příznačných pro sochařství. O Lucii Scerankové bychom se tak mohli domnívat, že jakkoli ji je třeba s ohledem na její uměleckou praxi nazývat fotografkou, tak fotografuje, aby byla sochařkou.
Pakliže přijmeme takový interpretačního úhlu Luciina fotografování, jeví se opodstatněnější také pozvání pro její sestry jako hosta výstavy. Nikoli rodinná spřízněnost nebo společný zájem o vesmírné metafory, ale právě zmíněná „objektová“ povaha jejich práce umožňuje produktivní průnik křehké, lyrické Luciiny tvorby a Pavliných dvou drobných, tentokrát neobvykle komických příspěvků.
Jiří Ptáček
