K lepšímu pochopení fotografické výstavy Kataríny Hládekové ve Fotograf Gallery může přispět zběžná prohlídka jejího portfolia. Narazíme při ní na řadu objektů – modelů propojujících tvarosloví nábytku a architektury na jedné straně, na fotografie podobných objektů na straně druhé a také na modely jakýchsi miniaturních galerií, v nichž autorka buďto vystavovala práce pozvaných umělců, nebo je stavěla přímo „na tělo“ jejich tvorbě. Aniž bychom nyní museli důkladněji rozlišovat, o co usilovala v jednotlivých případech, může být pro nás nosné, že lze vznikání vazeb mezi pojmy objekt, model, galerie a fotografie sledovat rovněž na její první samostatné výstavě v Praze.
Čtyři fotografie rozvěšené jednotlivě po čtyřech stěnách Fotograf Gallery upomínají na nepřítomný trojrozměrný „objekt“ uprostřed výstavního prostoru. Ve skutečnosti ve Fotograf Gallery žádný „objekt“ nikdy nestál, snímky vznikly ve studiu, zachycují „objekt“ vytvořený v modelu galerijního prostoru, takže se jedná o iluzivní hru, v níž svou roli sehrálo jeho vyvázání zmenšeného modelu ze zřejmého měřítka. Slovo „objekt“ se přitom po právu dostalo mezi uvozovky. Na místě by byl totiž plurál, protože vyfotografovány jsou vlastně objekty čtyři. Nepatrně se od sebe liší, ale jen v míře, že v mysli pozorovatele mohou splynout v jeden.
Klamnou povahu média fotografie Hládeková rozvíjí se zřeteli k „objektu“ – fiktivnímu uměleckému dílu v prostředí galerie unikajícímu možnosti poznání. Technologickou reprodukci obvykle považujeme za způsob určitého přiblížení konkrétního předmětu. Hládeková tento postup parafrázuje a převrací. K neviditelné soše uprostřed galerie se nejenže nepřibližujeme, ale navzdory prvotní, přesvědčivé evokaci postupně zpochybňujeme pravděpodobnost jejího výskytu i existence. Skrze tuto „falešnou dokumentaci“ se ovšem dostáváme na dohled mentálním operacím, kterými opřádáme vnímání fotografických obrazů. Povaha vizuální percepce je vevázána do vztahu k otázkám epistemologickým.
Jiří Ptáček
