Fotografka Tereza Kabůrková (1980) pozvala na svou výstavu malíře Ondřeje Malečka (1977). Řekla mu, že je hostem. Zákonitě se tak musela začít chovat jako hostitelka. Zvyk velí, že hostitel činí hostu dobře. V případě, že host-malíř namísto květin přinesl hostiteli malované obrazy, je na hostitelce-fotografce, aby namísto vázy zvolila nepříhodnější protějšek. Nabízejí se fotografie. A tak začne hosta obklopovat tím, co mu dělá radost. Pro Terezu Kabůrkovou ovšem znamená návštěva Ondřeje Malečka ještě něco jiného: posun těžiště vnímání její tvorby blíž k malířským principům. U jejích snímků lesních porostů, bledě šedého nebe či tapet vždy hrály větší roli, než bychom si u fotografa představovali. Některá pozvání prostě nejsou nezištná. To ale vůbec neznamená, že bychom se nad tím měli pohoršovat.
Také za těchto okolností ale host nepřestává ovlivňovat situaci. Pakliže Tereza Kabůrková pozváním upozorňuje na výtvarnou stránku jejího přístupu k fotografickému médiu, Ondřej Maleček doplňuje celek výstavy o akcent magického realismu. A o této jeho nové, nakažlivé „vlastnosti“ se muselo vyjednávat. Ovšem každá návštěva je provázena vyjednáváním a ústupky z obou stran. Hostitel přichází o kus soukromí, a host, není-li kořistnickou bestií, se zase pro forma upejpá vzít si ho víc.
V tomto duchu jsou tři místnosti Fotograf Gallery pojaty jako tři odlišně intonované segmenty. V první Tereza Kabůrková zůstává nerušena. Jedna fotografie bledě oblačného nebe je usazena v prázdném bílém sálu. Prostor ve fotografii uzrává pomalu a pouze po dlouhém hledění. V nepřítomnosti znaku a žánru a v nejzazší, postupně se rozplývající mezi abstrakce se zračí Kabůrkové východiska nejradikálněji z jejich podob.
Věcnost v žánrově více artikulovaných krajinách a v malém zátiší s hruškou v druhé místnosti galerie je pak příležitostí ke vstupu Ondřeje Malečka. Jeho drobná, malovaná kresba květiny zde ovšem plní úlohu vlídného protějšku Terezina senzuálnímu přístupu k tonalitám a patrnému rozostřování časové identity fotografovaných výjevů. O jejích fotografiích totiž sice víme, že vznikly nanejvýš před několika roky, ale chceme o nich prohlásit, že jsou něčím staré. Nejde přitom o manifestovaný historicismus, ale o jakési dobrovolně dopouštěnou ztrátu konkrétního času. Něco jako šedý přeliv. Díky tomu rovněž nevíme, kolik je dotyčné osobě let, a to i když víme, že mu není tolik, na kolik vypadá. (Přibližnější časové údaje na Tereziiných fotografiích někdy prozradí jednotlivost, často rozostřená v pozadí. To ale není náš případ). Mimochodem, starší lidé si tradičně lépe vedou na indexu štěstí.
Teprve v poslední místnosti hostitel a host zahájí rozhovor. Je o poznání vášnivější a tak i stresující. Vede se o hloubce prostoru zpola překryté nátěrem, o průrvě, průhledu, ale také o prožívání a zobrazení lesa, a tak dále, tedy o samých důležitých tématech. A vedle srozumění a empatie tak dochází i na onu vzájemnou nakažlivost z druhého odstavce, která se mezi hostem a hostitelem často rozvine, když návštěva trvá déle. Je načase skončit.
Na závěr tohoto vyčerpávajícího textu uveďme již pouze to, že do dvou místností doléhá přirozené světlo ze dvorku. Do futer mezi nimi se také po letech vrátily naše staré, oprýskané dveře. To ostatní jsem zapomněl.
Jiří Ptáček
