Jiří Hroník žil dvanáct let na Islandu, poslední tři roky je zpět v Praze. Do okruhu jeho spolupracovníků a portrétovaných přátel patří Daníel Ágúst, frontman legendární skupiny Gus Gus, a další osobnosti nejen islandské kulturní a hudební scény. Se světem současného umění se Hroník nejvíce konfrontoval jako dvorní fotograf umělkyně Gabríely Friðriksdóttir, jejichž spolupráce v minulém roce vyústila v multižánrovou instalaci Crepusculum v Kunsthalle Shirn ve Frankfurtu. V knize vydané k výstavě je publikováno několik desítek Hroníkových fotografií. V Čechách jsme se s jeho prací mohli setkat například v časopise Živel. Na stránkách tohoto magazínu, CD obalech alternativních kompilací či v promo materiálech mladých módních návrhářů se Hroníkovy fotografie často setkávají s pracemi Dušana Tománka, Adama Holého nebo Radka Brousila. Jmenovaní autoři patří do pomyslného okruhu tzv. „club-sub-urban-noir“ fotografie, jíž je společná určitá temnost, erotičnost a snap-shotové dokumentování života outsiderů i smetánky. U jejich autorských prezentací je častý příklon k sériím ze snímků pořízených na různých místech a v různé době, přičemž klíčem k jejich spojení bývá společná „kocovina“, poetická linie nebo formální příbuznost.
Jiří Hroník se pro svou první českou galerijní prezentaci rozhodl vydat jinou cestou. O nic méně desperátskou a dobrodružnou, jakou bývá noční fotografování ve vykřičené čtvrti, na druhou stranu jistým způsobem promyšlenější. Deník majorův vznikal v diskuzi s kurátorem Davidem Koreckým přibližně rok, na autorem předem zvolené téma inspirované literaturou a s předem promyšlenou dramaturgií. Fotografie tohoto souboru se dotýkají třech pomyslných hran. Především pracují s lineárním příběhem vyprávěným inscenováním situací s konkrétními postavami, kde Hroník využívá zkušeností ze studiové práce s modely, a jistého principu kukátkového divadla. Druhou rovinou, jejíž hrany nejsou o nic hladší, je zařazení fotografií přírodních živlů. Tam se pohybujeme mezi dokumentem a plně estetizovanou výtvarnou fotografií. Neklid vzniká již sousedstvím těchto žánrů, kde autor stojí vždy na opačné straně kulturního řetězce – jednou je neomezeným tvůrcem, stvořitelem světa obrazu, podruhé nicotným pozorovatelem přírody, s níž nelze měřit síly.
Třetím hraničním bodem Hroníkova souboru je práce s mizením obrazu samotného, kdy se prolíná tušení inscenovaného záběru obsahujícího narativní sdělení (snad kamínek mozaiky chybějící k rozluštění zápletky), s pod/nad-exponovaným snímkem přírodní katastrofy, jejíž příčiny i následky nám zůstávají utajeny. Toto čarování s obsahem obrazu završuje vystoupení z něj poskytnutím fotografie samotné grafickému designérovi – integrální součástí souboru se stává plakát k výstavě.
Ve všech naznačených rovinách Hroník vědomě uplatňuje zkušenosti, které nabyl při portrétování osobností jdoucích často na hranu svých možností, při fotografování ve volné krajině i při nočních tazích velkoměstem. Tvrdohlavost usilovně propátrávat zvolené téma Hroníkovi umožňuje dostat se literárnímu hrdinovi pod kůži a skrze jeho ego poznat trochu víc sám sebe. Deník majorův je svým způsobem epická autobiografie, přednesená na minimalistické ploše deseti fotografií.
David Korecký
