Pojem horizont událostí, který označuje bod, za kterým světlo nedokáže uniknout přitažlivosti černé díry, může stejně dobře označovat místo, za kterým končí imaginace budoucnosti. Je známo, že mechanismus představování je zakotvený v minulosti, je založený na vzpomínkách, které předurčují to, co si dokážeme představovat, nebo v jazyce vědy – je interpolací řady statistických měření. Je však otázkou, co je v jádru spekulace, ze které je imaginativní obraz konstruován?
Jaké obrazy budoucnosti chceme vlastně sledovat? Konsensuálně přijímaná vize post-humánního světa, v němž societa kolabuje pod nerozluštitelnými pohyby globálních platforem, v sobě však skrývají trhlinu v absenci iracionální spirituality. Pokud je v jejím jádru dystopie života na hromadě civilizačních ostatků, může být zdrojem jejího obratu zvýšená citlivost k rituálním praxím? Jejich atributy a společenské implementace, jako jsou masky, proměny identity s pomocí kostýmů, novodobé rituály, kontaktní magie a dotykovost zdá se otevírají prostor, ve kterém lze fabulovat obrazy anti-dystopie. Při hledání důvodů zájmu o tyto praxe a o témata jako je explicitní upřímnost, rukodělnost a okázalá nedokonalost, lze spekulovat o tom, nakolik jsou možným či potřebným nástrojem dekonstrukce kapitalismu platforem. Dokáže Airbnb vzdorovat dosud neznámým společenským rituálům? Nebo je obrátí ve svůj prospěch a začlení do svého vlastního řádu věcí? Existují předměty, které díky jejich spirituálním vlastnostem nelze obchodovat na Amazonu? Iracionální spiritualita je v každém případě účinným nástrojem pro emocionální architektury nového světa. Natolik účinným, že s jeho pomocí zanikají obvyklé duality tradičního a nového, nebo přirozenosti a kultury.
Aktuální skupinová výstava studentů Centra audiovizuálních studií FAMU se pohybuje kolem několika bodů přitažlivosti, z nichž je nejvýraznějším právě tělesnost a nová ritualita. Nejsilněji v rozměrném centrálním objektu Terezy Chudáčkové, která vytváří komplexní mytologii drobných skleněných předmětů, seskupených v přesně promyšlené síti vztahů a návazností. Stejně tak ale evokuje dětskost a bezelstnost hry, ke které vybízí i návštěvníky výstavy. Video a objekty Mariny Hendrychové jsou situovány v imaginárním světě rituálů, na pomezí digitálního a přírodního světa, v němž hraje ústřední roli představa komplexního a nesmrtelného hyperorganismu, který je schopen úplné obnovy všech svých součástí. Video Adriána Krišky je spekulací o imaginární rave kultuře, spojující queer prvky s tradičními hodnotami slovenského folkloru. Témata identity a dekonstrukce mužského těla se opakují i v práci Františka Fekete, jehož samostatná instalace je věnována obrazům alternované maskulinity. Podobně se v sondách do streamovacích pornografických portálů ve videu Ester Grohové odráží zneklidňující vyprázdněnost skutečných sexuálních cyborgů, napojených svými reprodukčními orgány přímo do sítě internetu. Dvojportrét plačících postav Lívie Valkové pak představuje snad nejvíce explicitní zobrazení zneklidněné niternosti. Obecnějším tématům komodifikace energie a přírodních zdrojů se ve výstavě věnuje dvojice prací Daniela Burdy a Prokopa Jelínka. V nich hraje centrální roli pojem “hodnoty” zastoupený zlatem, těžbou nerostných surovin či energií a jeho emocionální rezonance přítomné v architektuře a užitkových předmětech. Výběr završuje obrazová koláž tvůrčího tria Anna Radeva, Alena Kolesnikova a Tomáš Rampula, kombinující syntetické obrazy a prvky počítačového vidění s dokumentárním materiálem.
Martin Blažíček
Vystavené práce vznikaly napříč dílnami Martina Blažíčka, Davida Kořínka, Marie Lukáčové a Erica Rosenzveiga. Volným pokračováním projektu je výstava Horizont událostí II., Galerie AMU, 6. 2. – 16. 2. 2020, vernisáž 5. 2. od 18:00, kurátoři Marie Lukáčová a David Kořínek.
