Nové autoportréty Veroniky Bromové posouvají její charakteristické „self-performances“ zachycené kamerou, do poloh příznačných pro současnost: selfies a momentek. Poslední práce navazuje i na portréty a autoportréty zdůrazňující odvrácené polohy zobrazovaných i snahy uchopit jejich psychologickou dynamiku. Podobný princip vidíme i v sérii manipulovaných aktů reagujících na komplexnost rodičovského vlivu a jeho temné stránky.
Veroniku Bromovou formovalo postmoderní klima přelomu 80. a 90. let. Významný vliv ale přiznává i svým rodičům. Z hlediska poetiky jde především o magičnost a imaginativnost provázanou s vizuálními trendy současného světa. Po formální stránce o princip opakování, fragmentace, skládání, montáže a koláže. Dagmar Bromová a Pavel Brom převáděli fotografické médium do formy tisku v genealogických intencích xylografie, jak byla využívána v reprodukci v 18. a 19 století. Rafinovaně aplikovali obdobnou techniku na soudobé popkulturní obrazy. Jejich přípravné grafiky, výstřižky i finální ilustrace vykazují pozoruhodnou příbuznost s pracemi Veroniky Bromové, která v duchu rodinné tradice pracuje s jazykem fotografie a jejími derivacemi. Manželé Bromovi ovlivňovali vizuální styl 60. a 70. let v české grafice. Kromě ilustrací fikce i naučné literatury spolupracovali na doprovodných grafických materiálech pro divadelní scény a hudební vydavatele. Veronika Bromová byla jednou z klíčových postav nových médií 90. let, zejména fotografické postprodukce a digitálně manipulovaného obrazu. Vynalézavě využila technické možnosti, které přinesl konec milénia, obdobně jako její rodiče ve své době dosahovali pozoruhodných výsledku ve zvoleném médiu fotomontáže.
Manželé Bromovi pracovali v těsném tandemu, na vystřihování jednotlivých fragmentů, jejich lepení a dodatečném rukodělném dokreslování se od dětství podílela i Veronika, zapojovala se do procesu vzniku jednotlivých návrhů a realizací. Výsledné koláže využívají fragmenty z rozsáhlého archivu autorů, z účelově pořízených snímků rodinných příslušníků i výstřižků z historických i dobových časopisů. Čerpají z každodennosti, symbolů evropských mytologií, mimoevropských kultur i ze soudobých trendů v grafickém designu a masových médií- tímto širokým záběrem silně narušují omezení kultury východního bloku. Zejména v samostatných kolážích Dagmar Bromové, které odvážně antagonizují individuální a konvenční pojetí ženství a polarizují obecnější atributy svobodné identity, emancipovaného ženství, mateřství i společenskou represi (například obálky pro Revue Fotografie).
Josef Kroutvor o „nepřetržitém toku imaginace a téměř nepřetržité montáži detailů“ Bromových píše tyto řádky: „Styl jejich ilustrací Tří mušketýrů, verneovek, reportáží v Mladém světě či divadelních plakátů vstoupil už dávno do našeho podvědomí. Pavel Brom zatím na velikých několikametrových plakátech, jejichž plocha zaplněná tisíci detaily dokumentuje naši dobu nabitou událostmi, informacemi, fakty…“1 Následující Kroutvorovy řádky o Pavlu Bromovi by mohly téměř stejně dobře patřit charakteristice rané tvorby Veroniky Bromové: „Bromova mystifikace nedeformuje a násilně předmětný svět zpochybňuje pouze zdvojením, opakováním a násobením záběrů naše představy o uspořádání světa. Viditelná a téměř hmatatelná konkrétnost fotografického faktu, kterou ctí Brom ze všeho nejvíce, je vždy zachována, ale struktura vidění se mění. (…) Každý Bromův poetický paradox je výsledkem uvážené volby v experimentálním procesu montáže a fotomontáže.“2
Machinace s fotografickými a grafickými fragmenty do kolážových kompozic dostávala v obraznosti Bromových jednotu, technologie xylografie jim umožňovala švy koláže téměř nepřiznat a pracovat s iluzívností organicky působících výjevů. „Při rostoucím počtu prvků roste počet problémů, geometrickou řadou“, říká o nekonečném množství spojů mezi fragmenty v grafikách Pavel Brom.3 Na experimentální proces montáže a fotomontáže u Bromových v mnohém Veronika Bromová v 90. letech navazuje ve vlastním stylu fotochirurgickými manipulacemi – „fotoimplantacemi“ a „fotoamputacemi“.4 Bromovi dokázali zaujmout odbornou i laickou veřejnost a stejně tak Veronika bezprostředně komunikuje srozumitelně artikulovanou vizualitou, ale její rukopis je vyhraněný a svobodný. Jako její rodiče, i ona apropriuje již existující obrazy, přechází z žánru do žánru a inklinuje k romantizujícím polohám. Vůči obsesi detailem u rodičů se Veronika Bromová vlastním přístupem k médiu manipulované fotografie vymezuje: „Ale moji rodiče skládali množství různých maličkostí dohromady. Já naopak tíhnu vyjít z toho množství analyticky, vybrat si jednu věc a tu zpracovat. Často je to nějaký materiál, který najdu a který mě poté inspiruje, vede k vytvoření určité fotografie. Někdy je to ale naopak.“5
Magično a fantaskno či dokonce„nedefinovatelná přítomnost zázračné události“6, charakterizuje základní atributy rodové tradice, které Veronika Bromová svobodněji rozvíjí ve vlastní volné tvorbě. Její otec na téma „kouzelnictví“ v médiu fotomontáž v dobovém rozhovoru říká: „Je to jistý druh výrobního tajemství, ale hlavně by to ani nebylo jinak moc zajímavé. Stručně: používáme výhod všech moderních opticko-vizuálních prostředků, které dnes již známe. Včetně televize nebo Laterny magiky.“7
Posedlost kresbou, neobvyklý, až ostentativní perfekcionismus a kryptičnost symbolů nám umožňuje pohled do složité doby 60. a 70. let. Poválečná doba, zejména doba normalizace, která vnucovala a konstruovala polarizované pozice a role, diktovala konformismus na jedné straně, a na druhé vzdorující subverzi či únik z reality. Bromovi ilustrovali obvykle žánry režimem považované za nekonfliktní: emblematické tituly dobrodružné literatury, naučné publikace popularizující historii a vědu nebo. Druhdy hutný, komplikovaný popis situace u Bromových nám ale nijak přehledné čtení dobové reality a jejích hodnot neusnadňuje, spíše naopak, zahlcení detaily nabízí vizi nepřehledných, překombinovaných vztahů, nic nevysvětluje, někdy až složitě vnucuje představu skrytých zájmů a vybízí k dalším interpretacím nečekaných spojů a souvislostí.
Síla a moc svobodné imaginace v mantinelech užité tvorby, zejména ilustrace, jakoby korespondovala s omezeními svobodného života ve společnosti, v dobách cenzury, ideologie a dogmat pak ještě významněji. Imaginativní koláže a fotomontáže Bromových charakterizuje změť detailů vytržených z různých kulturních a historických kontextů. Vztahy mezi jednotlivými fragmenty jsou nejasné, spojuje je nutnost, někdy jsou postavy jakoby utopené v prostředích, které je ovládá.
Dobro a zlo se potýká na pozadí vyšších zájmů, politikum se stává metafyzikou. Postavy jsou mnohdy pohlcené svým prostředím, jejich role a pozice stěžují vztahy, na ilustracích Tří mušketýrů vidíme zřetelně, jak různé mocenské zájmy, intriky a dobové konvence ovládají jednotlivé postavy. Ve Verneovkách naopak ilustrace Bromových interpretují objevitelskou misi a dobrodružství jako tápavé vržení do neznámé reality. Dějiny jsou větší lidé a stejně tak je člověk malý tváří tvář přírodním principům.
Dagmar Bromová (21.11. 1939 – 13.11. 2008) studovala SPŠG Hellichova, poté pracovala v SEVTu, absolvovala AVU u prof. Karla Součka.
Pavel Brom ( 8. 5. 1938 – 4. 6. 2009) se vyučil litografem, vystudoval AVU u prof. Vladimíra Silovského a Antonína Pelce.
Dagmar a Pavel Bromovi v tandemu spolupracovali s Mladou frontou a jinými vydavatelstvími, pro Mladý svět a další časopisy. Vytvářeli vizuální styl pro Divadlo za Branou, Divadlo Jiřího Wolkera i do německých divadel pro Otomara Krejču, kromě toho byli autory obalů gramodesek, např. To byl Jiří Šlitr, Pavel Novák atd. Mezi knižní tituly, které graficky zpracovali, patří například populární Tři mušketýři (1968), Verneovy Dva roky prázdnin či Patnáctiletý kapitán (1969), tituly jako Toulky českou minulostí, Karel Pacner, A velký skok pro lidstvo (1970-71) aj.
Mariana Serranová
1. Josef Kroutvor, Pavel Brom – Dagmar Bromová, Suterény, Vybrané kritické texty 1963-2000, H&H, Galerie Gambit, s. 44-47. Přetisk z časopisu Film a doba 8/1976.
2. Josef Kroutvor, Pokus o monumentální grafiku, Suterény, Vybrané kritické texty 1963-2000, H&H, Galerie Gambit, s. 47. Přetisk z časopisu Typografia 4/1973.
3. Slečno, nechcete jet se mnou na kánoi Lužnici?, Rozhovor s výtvarníky Dagmarou a Pavlem Bromovými, Petr Adler, Ilustrace, D+P Bromovi, Mladý svět 33/XVI.
4. Světy se svůdnou značkou top secret. Rozhovor Terezy Bruthansové s Veronikou Bromovou, In: Veronika Bromová, Na hraně obzoru, GHMP, Praha, 1997.
5. Op.cit. 4
6. Op. cit. 2
7. Op. cit. 3
Reportáž ČT z výstavy „Bromfiles — Rodinná manufaktura“ (Artmix)
Poděkování za zápůjčky ze sbírkového fondu: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Iva Knoblochová, Lucie Kölbersbergerová, Ondřej Kocourek (foto), Jiří Homola (repro)
Poděkování za technickou výpomoc při realizaci výstavy: Moravská galerie v Brně a Galerie hlavního města Prahy
