Jak byste zjistili, jaké bylo složení atmosféry naší planety před patnácti tisíci lety? Není se koho přímo zeptat, i když v té době určitě žili lidé. Ti však záznamy o hodnotách CO2 a dalších látek v ovzduší ještě nevedli – dochovaly se nám jenom kresby tehdejší flóry a fauny nebo ornamenty a symboly na kostech či nástrojích každodenní potřeby. Možná byste mohli přemýšlet nad tím, že jisté hodnoty oxidu uhličitého nebo oxidů dusíku znamenají jistou teplotu atmosféry, a tudíž jisté podnebí, jež prospívá jenom některým typům organismů, jež pak můžeme na lidských artefaktech z té doby rozpoznat (nebo jsou z částí těchto organismů přímo složené, jako v případě mamutích klů). To je však už příliš dlouhý řetězec úsudku, jenž si vyžaduje jistou dávku spekulace, které je většinou ve vědě poskrovnu.
Zkusme to tedy jinak. Hledejme nějaké „přírodní nahrávací zařízení“, jakési mimolidské médium, jež by sloužilo jako paměťová stopa nebo záznam dávné minulosti. Takovéto médium by původně muselo být v kontaktu s atmosférou a pak někde ležet po tisíciletí netknuté až do doby, kdy k němu přistoupí člověk a dešifruje zprávu, kterou toto médium nese. Tezí této výstavy je myšlenka, že takovým dokonalým přírodním médiem je led. V hlubokých vrstvách ledovců, kde se někdy nacházejí až tisíce let staré vrstvy ledu, se totiž ukrývají uvězněné bubliny prastarého vzduchu, jež v ledu uvázly, když se ještě nacházel na povrchu ledovce. Tento starý led se pak dostává zpátky na povrch v podobě ledovcových jader získaných pomocí výzkumných vrtů zejména v oblastech Arktidy a Antarktidy.
Led je tedy materiální pamětí planety, jež nám umožňuje učit se také o její přítomnosti a budoucnosti. Podle teoretika a designéra Dietmara Offenhubera jsou takováto přírodní paměťová média příklady fenoménu autografie, tedy procesů, které produkují svoje vlastní vizuální záznamy – například stárnutí stromu je zaznamenáno v letokruzích, proudění větru se zase odhaluje v pohybu trávy na louce, znečištění městského ovzduší je zapsáno do fasád domů a plic jeho obyvatelů a obyvatelek. Ve všech případech zde máme co do činění s vizualizací jakožto indexem nějakého procesu, stejně tak jako se led může stát indexem minulého stavu atmosféry. Podstatný je zde i lidský činitel, který autografický proces odhaluje a umí jeho význam rozkódovat. Vztah člověk–led pak tvoří jednu z os, na níž se rodí principy pozemšťanství, jež se stávají součástí kultur pomocí metod vědeckého bádání, mytologického vyprávění či lidové praxe.
Na tomto místě je důležité učinit „antropologické gesto“, které komplikuje nárok vědy být vždy prvním rámcem, jenž má bezezbytku určovat, kde se nacházíme a co máme dělat. Místo toho se věda ocitá bok po boku široké palety kulturních aktivit, jež nabývají na významu a převaze ze situace na situaci. Každé zde a každé nyní má vlastní logiku svých vnitřních pravd, která musí být pokryta ve své plastické víceznačnosti – a v situaci klimatické krize se tak odhalují překrývající se linie pozorování, jež jsou najednou geopolitické, geopoetické a geofyzické. Pak také můžeme vidět, že lidé jsou někdy zprávou, jež koluje přes různá média; někdy zase médiem, přes které cestuje cizí zpráva; a někdy – třeba v případě ledu – se dokonce nachází médium i zpráva zcela mimo prostor lidského. Lidé pak můžou na tyto zprávy nanejvýš náhodou narazit a vnímat toto jako instrukce k jednání.
