Jméno Michala Kalhouse se na přelomu třetího tisíciletí stalo postrachem pravověrných vyznavačů fotografie. Umělec, který schválně fotografuje zdánlivě jako desetileté dítě, ale dospěle se k tomu přiznává, byl naopak nadšeně přijat těmi, kdo ze současné fotografie cítili únavu a sklon k manýře. Kalhousovi to bylo v podstatě jedno, bavilo ho jen objevovat a dívat se na věci jinak. Není náhodou, že ačkoliv se Kalhous narodil na Valašsku, dnes bydlí deset minut cesty na Ukrajině (a pět minut Formanem) od rodiště Jana Svobody. Kruh hanácké melancholie se uzavírá. Zároveň zde hraje důležitou roli tradice prostoty. Současná civilizace se v Kalhousových fotografiích objevuje jen v náznacích, snímky vlastně mohly vzniknout kdykoliv za posledních padesát let. Kalhousovo fotografování je na jednu stranu rozvážným mapováním a znovuobjevováním možností média, stále víc je však poslední dobou nepřímým deníkem jeho vlastní rozrůstající rodiny, které bez okolků přiznává spoluautorství. Jeho fotografie nikdy nebyly polemikou, spíš zamyšlením. A právě v jejich soukromí je jejich největší síla.
Pavel Vančát
