Radek Brousil (*1980) vyfotografoval vybavení vlastního ateliéru a tím obrátil pozornost k předmětům, které sice vždy ovlivňovaly podobu jeho práce, ale dosud u toho nebyly vidět. Před klasickou metodou evidence, která by mu mohla být blízká, neboť se hlásí k linii konceptuální fotografie, upřednostnil subjektivnější polohu práce, kdy s modely „komunikoval“ a hledal způsob, jak je zobrazit a co tím zdůraznit. Předměty aranžoval jako zátiší, fotil celky i detaily, velkou péči věnoval volbě pozadí, barevných souladům a kontrastům, texturám a leskům. Estetická hlediska nadřazoval například studiu funkcí fotografického příslušenství a jejich úloh při fotografické práci. Zdůrazňoval význam vlastní iniciativy.
Kompletní soubor Studio Works sestává ze skoro dvaceti snímků. Brousil vloni většinu z nich vystavil v bratislavské OPEN Gallery (kurátor: Michal Stolárik). Další (spolu s jednou „ateliérovou“ instalací) zařadil na právě probíhající společnou výstavu s Janem Pfeifferem Stavební práce v brněnské Galerii Kabinet. Několik dalších nevystavil ani tentokrát ve Fotograf Gallery.
Pokud se na jeho fotky pozorně a přemýšlíme o jejich souvislosti s názvem souboru, který v českém překladu může znamenat jak „díla vytvořená v ateliéru“, tak „práci v ateliéru“, uvědomíme si, že jejich ústředním tématem překvapivě nejsou věci z ateliéru, ale fotografovo tvůrčí nakládání s nimi, tedy sám „fotograf při práci“. Brousil tuto práci nevnímá pouze jako samotnou mechaniku focení, ale také jako invenční řešení, ve kterém hraje roli úsudek i vkus.
Způsobem, jakým Brousil reflektuje své pracovního prostředí, vyzrazuje mnoho o vlastních estetických hlediscích a tvůrčích postupech. Jedná se o intimní rozhovor s věcmi, vedený v samotě ateliéru. Rozhovor podobající se hře v šach, kdy člověk hraje sám se sebou. Fotografie pracovních pomůcek se tak stávají jeho zrcadlovým autoportrétem. Proto dává smysl, že nevyfotil sám sebe, ani svého nejbližšího spojence – kameru. Vytvořil autoportrét „fotografa v práci“ tím, že ukázal okolí a střed nechal prázdný. Okolí dosvědčuje.
Jiří Ptáček
Príznačne pracuje s výraznou vizuálnou redukciou a zahráva sa so stieraním hraníc medzi formálnymi výstupmi, ktoré sa pohybujú na pomedzí fotografie, priestorového objektu a inštalácie. Ako z názvu výstavy vyplýva, nosnú tému predstavuje práca v ateliéri. Autor sa v tomto prípade dobrovoľne vzdáva exteriéru a uchyľuje sa k intímnej a samostatnej tvorbe v priestore, ktorý pre mnohých umelcov predstavuje akýsi druhý domov. Dôležitou vlastnosťou tohto autonómneho prostredia je voľnosť a kreativita, s ktorú Brousil plnohodnotne pracuje. Dokazuje to séria fotografii, v ktorej vzdáva hold fotografickým pomôckam a základným predmetom zo svojho štúdia. Priamym príkladom je glorifikácia statívu a jeho následné estetizovanie a stavanie do odlišného kontextu. Brousil prenáša statívy z ich funkčného pozadia a vkladá ich do stredu pozornosti (statív na podstavci, ktorý je vytvorený zo stola). Vytvára rôzne priestorové variácie, vďaka ktorým zdôrazňuje ich estetickú kvalitu, ale takisto upozorňuje na ich dôležitú funkciu. Reprodukuje kompozície, v ktorých statív fixuje ďalšie funkčné objekty, čím ich mení na esteticky dokonalé formy. Radek Brousil takisto podtrháva jeho dvojaké využitie, pričom používa vizuálne atraktívnu multiexpozíciu na zaznamenanie kineticky rozpohyboveného statívu, čím sa zároveň stráca jeho primárna funkcia (stabilita). Avšak bez prítomnosti ďalšieho statívu by tento pohyb nebolo možné zaznamenať. Snaha o statické znázornenie pohybu a času je značná aj na fotografickom diptychu, v ktorom autor v prvej kompozícií zobrazuje dva statívy nesúce modrý okrúhly objekt a v druhom výjave môžeme vidieť posun, ktorý odhaľuje proces výroby. Radek Brousil sa síce primárne venuje fotografii, ale svojimi výstupmi sa snaží narúšať fotografický stereotyp a stavať diváka do rôznych vnemových nejasností. Významným príkladom z tohto cyklu je monumentálna fotografia, respektíve fotografický objekt, na ktorej autor zvečnil záves z rezidenčného bytu v Bruseli. Už len samotné vyobrazenie svojou prirodzenou plasticitou navodzuje efekt objemu. Autor ho však podporuje inštaláciou v priestore, čím upriamuje pozornosť na snahu narušiť klasický závesný obraz. Inštalácia výstavy predstavuje pomyselnú priestorovú hru, ktorá je definovaná mierne poopravenou galerijnou dispozíciou. Po prvom kontakte s fotografiou závesu sa divák dostane na koniec expozície, kde uvidí priestorovú inštaláciu. Tá podobne ako v ostatných prácach vyzdvihuje funkciu statívu, ktorý autor využíva na uchytenie pozadia, ale hlavne poodkrýva finálny proces vzniku už videného “závesu“. Kedysi neutrálne prostredie estetizuje a stavia do stredu našej pozornosti, pričom zároveň povyšuje pracovný nástroj na umelecký objekt. Klasické biele pozadie nahradzuje veľkorozmernou fotografiou, ktorá uzatvára pomyselný kruh celej expozície. Brousil využíva zobrazenie obrazu v obraze, ktoré má svoje historické konotácie. Aj napriek tomu, že výstava predstavuje množstvo formálne a kompozične dokonalých fotografii, netreba zabúdať na voľnosť a kreativitu, ktorá je súčasťou celého fotografického procesu.
Michal Stolárik
