Trpělivý analytik Miroslav Machotka (1946) je asi nejvýznamnějším z hrstky ryzích (a neklubových) amatérů, jejichž tvorbu nelze vnímat jinak než v kontextu aktuálního výtvarného umění. Po období studentských nerozvážností to pro tvorbu tohoto autodidakta platí již přes třicet let. Jak vysvětlit, že může být tak dlouho aktuální autor, který odolává všem aktualizacím: velkoformátovým kamerám i velkým zvětšeninám, barevné a digitální fotografii, ba i konceptualizaci umění atd.?
Machotka fotografuje na kinofilm, nanejvýš na formát 6 x 6 cm a zvětšuje jen málokdy jinak než na papíry 30 x 40 cm, což dnes působí až staromilsky. Nedává fotografiím názvy. Výchozí model svého fotografování konstruoval už dávno. V inspirativních šedesátých letech na něho zapůsobil zejména civilismus a informel. Spolu s Janem Svobodou, Marií Kratochvílovou a několika dalšími přitom v sedmdesátých letech odmítl fantazijní interpretaci hmotných textur a objektů, protože takových fotografií se během předchozích desetiletí nakupilo už příliš mnoho. Nemohl ani po Emile Medkové, Čestmíru Krátkém, Vilému Reichmannovi, Karlu Kuklíkovi a dalších opakovat hledání informelních textur v realitě (někdy jsou např. snímky oprýskaných zdí stěží rozeznatelné od černobílých reprodukcí maleb). Začal hledat, jakou skladbu má vlastně vizualita města, civilizace, a dodnes tento námět nevyčerpal. S železnou pravidelností odvádí každoročně další příspěvky k obrazové analýze tvarových a povrchových vztahů a struktur, kontrastů a souladů prostředí, v němž většina z nás žije. Zkoumá tvarosloví každodennosti. Černobílá fotografie je tu důležitá, protože poutá pozornost k vztahům mezi zobrazenými útvary, tedy k tomu, co je „pod“ jejich povrchem. Machotka zkoumá formální možnosti vztahů mezi plochami a tělesy, mezi geometricky utvářenými výrobky a beztvarostí atd., ale také koexistenci tvarově nesouřadných kontextů přírody a civilizace a nakonec za těch několik dekád i historii společnosti, podepisující se na svých výtvorech a demonstrující svůj vztah k hmotné kultuře a k lidem. Zejména fotografie z Prahy (je jich naprostá většina) lze často odhadem vročit do minulého nebo nynějšího režimu, jednotlivé fotografie se skládají do obrazu své doby. Přitom každý záběr má své vlastní téma a je vydřený a protrpěný usilovným hledáním dosud nevyfotografovaných variant každodenní reality města. Je to konceptuální dílo, ale není možno je řadit ke konceptualismu. Každý záběr je řešen individuálně, citlivě ke světelné situaci, reprezentuje „autorské vidění“ i optické možnosti kamery, ale zároveň souvisí s něčím z poválečného umění: pop-artem, land-artem, op-artem, novou citlivostí, minimalismem, „vizualismem“, s elementarismem Jerzyho Oleka, ale i s dnešním uměním, třeba s Josefem Bolfem. To ovšem spíše než o závislosti fotografie na výtvarném umění svědčí spíš o tom, že i nefotografické obrazy vycházejí z každodenního vnímání. Ještě aktuálnější je Machotkova neustrnulá citlivost k všednosti a banalitě, která někdy resonuje i se zcela odlišně založenými konceptuálními díly generace Markéty Othové nebo tandemu Lukáš Jasanský – Martin Polák. Machotka je daleko osobnější, jeho dílo je však u nás pravděpodobně nejkultivovanějším svědectvím o podobě materiální civilizace posledních nejméně tří desetiletí, statickou paralelou k dokumentárním momentkám Viktora Koláře, Jindřicha Štreita a dalších. Doufejme, že se dočkáme Machotkovy monografie.
Antonín Dufek
