Čím déle se ně díváme, tím silnější máme dojem, že vědomě jednají a komunikují. Je to jako pozorovat příslušníky cizího kmene. Odezíráme z gest a vzájemných interakcí, už už si myslíme, že jsme porozuměli, a vzápětí zase tápeme.
Animované sekvence Viléma Nováka (1981) jsou založeny na pozorováních naprogramovaného prostředí, v němž se jeho bytosti z kostech a kvádrů učily a vyvíjely podle předem daných algoritmů. Novák si mezi nimi vybíral a filmoval jejich jednání. Jak mi řekl, sympatičtější mu byly ti neúspěšní, kteří se nenaučili řešit nastalé situace. Díky tomu se stávají „projekčními plochami“ našeho vědomí, které je v nich schopné zahlédnout povědomé vzorce mezilidského jednání a emotivně na ně reagovat prožitky soucitu, obveselení i zmatení.
Doprovodné slovo napsala a namluvila Yael Ben-Horin. Na sklonku loňského roku kurátor Martin Mazanec zařadil Novákovy animace do svého výstavního cyklu Křehké kino v brněnské Galerii mladých.
Jiří Ptáček
