Pro začátek si ujasněme pár definic: Umělecké dílo je surovina pro dokumentaci. Galerie je kulisa, v níž je dílo vyfotografováno. Výstava je záminka k vydání katalogu. Teoretický úvod je předloha ke svému anglickému překladu. Text a ilustrace jsou materiálem pro grafické řešení. Obálka výtisku katalogu je podkladem pro fotografii zveřejněnou na webu. Jméno umělce je nástrojem pro vyhledávání na internetu. Internet je dominantní výrobní prostředek neoliberálního kapitalismu. Boje na poli umění fungují v kapitalismu vedle bojů politických či sociálních jako představení zakrývající proces, ve kterém bohatí bohatnou a chudí chudnou. Produkce kultury jen legitimizuje růst barbarství a já s tím nic nenadělám.
Václav Magid
První věty Komunistického manifestu jsou skvělým námětem k filmovému hororu. Je s podivem, že po nich dosud nesáhl Hollywood, natož některá z postkomunistických kinematografií. Rudý leviathan s Marxovým plnovousem a Leninovýma syfilitickýma očima by obcházel Evropou přítomnosti a jistě by vzbudil tolik hrůzy, že by mládež žádala jeho plastové figurky, počítačovou hru a časem i prequel.
V době, kdy výroky Noama Chomského o českých disidentech a Slavoje Žižeka „o nudných a hloupých“ studentech umožnila kanalizovat nahromaděné frustrace ze znovunabytého sebevědomí levice, překračuje práh Fotograf Gallery český levičák, intelektuál a učitel Václav Magid. Podrobuje kritice novou tvář estetizace skutečnosti, jež se šíří spolu s využíváním umění stalinské éry v umělecké produkci současnosti, a osobně se staví do jejího středu. Nejenže oficiální vizuální reprezentace totalitárních režimů už vícekrát využil v jiných svých výstavních souborech, ve Fotograf Gallery rovněž osobně předstupuje před publikum a v roli učitele přednáší teze, jejichž radikálnost sice opomíjí, že jsou postaveny na pokroucené logice, ale tím spíše jsou sexy. Jaký život by například měl jedinec v utopické společnosti, kdyby měl mluvit jen upřímně a vážně, raději v krátkých holých větách, nejlépe v jednotlivých slovech, aby se vyhnul zkompromitované a neefektivní ironii?!
Jestliže tak Epimenidovy lekce otvírají témata konstrukce vizuální reality a podrobení subverzivního potenciálu určitého výtvarného výrazu novým potřebám kulturního průmyslu, jejich triviální osou je pamflet, jímž Magid obnažuje neslučitelnost požadavku na důslednou kritickou praxi a potřebou vypadat u toho dobře.
Jiří Ptáček
