Přeskočit talíř není těžké. Proč by mělo. Na to se ani nemusíme rozbíhat. Jinou věcí je, proč bychom přes něj měli skákat. Osobně neznám nikoho, kdo by to udělal, takže se nemohu zeptat, co ho k tomu vedlo. Hypoteticky vzato ale mohou existovat důvody, proč přes talíř skočit.
Hypoteticky vzato mohou existovat také důvody (stejně nekonečný počet důvodů), proč talíř není možné přeskočit. Například Silvie Milková považuje skok přes talíř za nemožný. Upozorňuje na něco, co (jí) v tom brání. Nemožnost je vyslovená, nelze ji ale identifikovat s ničím konkrétním. Je figurou bez těla – znakem bez středu a řečovým stínem traumatu jejích fotografických obrazů.
Při přípravě výstavy jsem autorku dvakrát musel požádat, aby mi o svých fotografiích napsala. Jinak by nepsala nic. Zde je výňatek z jednoho z nich:
„Kdo lpí na neochvějné realitě, je bláhový. Povaha všeho je nestálá a klamná. Naše zvyky, jistoty, pevné body jsou překážky. Náhlý velký zlom může způsobit šok. Ale dlouhotrvající stav nejistoty, jakkoliv úzkostný a beznadějný může být, v sobě skrývá také možnosti vidět a pochopit věci jinak. Fotografie slouží k zalepení trhlin v chaosu i jasnosti stejně tak, jako slovo k pojmenování a lež k odhalení pravdy.“
Nestálost a klamnost na jejích fotografiích spatřuji. Symbolická výřečnost jako by byla umlčena těsně před tím, než nabude konkrétních obsahů. Nedoslove… Opakování několika interiérových prvků konstituuje herní pole, které je ovšem rušeno a prolamováno. Nebo je čistou fikcí. Znejistěna je i syntaxe vyprávěných příběhů a situací. Je těžké dohodnout se sám se sebou, co lze přijmout jako existenciální výpověď a co jako lstivě nastraženou divadelní situaci. Plíživá tíživost obrazů může být i Kulisou z Nosferatu. Jádrem Nemožnosti přeskočit talíř jsou ovšem zejména sugestivní obrazy (za hranou rozumného výkladu), ke kterým asi neměl vzniknout text, který by jim ubližoval. Jenže zkusit teď zapomenout může být stejně nemožné jako přeskočit talíř.
Jiří Ptáček
