Instalaci Ondřeje Vinše Pěší věc (2018) lze podle autora chápat jako „mechanicko-chemický zápis“. Ve skutečnosti však v sobě tento několikaměsíční experiment, jehož název je vypůjčený ze stejnojmenné sbírky básníka a meteorologa Petra Kabeše, nese nepřehlédnutelnou poetiku absurdity a jeho výsledná forma je po výtvarné stránce subtilní i osvobozující. Nečekaně parafrázuje finesy charakteristické pro fotografickou dokumentaci, aniž by paradoxně v průběhu zaznamenávání jednotlivých fází pohybu v krajině fotoaparát našel jakékoli uplatnění. Autor využívá techniku manuálního překopírovávání navazujících topografických situací z mapy na papír, záznam putování krajinou tak akcentuje materialitu analogového procesu. Konfrontuje různé modely reprezentace: přesnost kartografického měření se záznamem senzorického a fyzického pohybu v krajině. Není bez zajímavosti, že mapovaným terénem byly malebné pahorky Českého středohoří, v domácí krajinářské tradici tolik frekventované. To vše dává smysl, nevynikají totiž jen dvojrozměrnou fotogeničností panoramatu, ale hodí se díky své přehlednosti a ne příliš hustému porostu i pro „pěší věc“ a její vícerozměrnou prezentaci.
Ondřej Vinš ve své práci často využívá analogové fotoaparáty a projektory. Tato romantizující nostalgičnost jeho prací je někdy v mírném kontrastu s jeho věcnou postkonceptuální řečí. Stejně tak překvapí úspornost, s jakou někdy až zastírá existenciální a metafyzický rozměr prožívání svých pobytů a práce v přírodě. V rámci jedné ze starších prací si autor poznamenává: „Kdesi dál, daleko za touto hranicí je prý země, ve které nepřichází noc, kde se slunce dotýká zvrásněných hor a kde je možno vkročit do krajiny za koncem světa. Všechny přísliby objevů a setkání s nepoznaným, které pohybují jemnými mechanismy lidské touhy po otázkách a údivu ze schopnosti si otázku položit, nás hnaly křivolakými stezkami, nutily držet balanc na ostří propastí, vyjednávat s převozníky a výběrčími mýt zpuchřelou řečí starou jak krajina samotná.“
Mapa je věrným společníkem cestovatelů i snílků. Pro Ondřeje Vinše je v práci Pěší věc zásadním praktickým východiskem i předmětem reflexe. Básnířka Elizabeth Bishop uzavírá svou slavnou báseň Mapa (The Map, 1934) úvahou nad inspirativními a nadčasovými rozměry kartografie:
Topografie nikomu nenadržuje; na sever není dál než na západ.
Jemnější než barvy dějepisců, jsou kartografovy barvy.1
Ondřej Vinš ve své práci řeší i limity dvojrozměrné prezentace zemského povrchu mapou. Ve svých projektech přezkoumává terénními záznamy zakulacení a plasticitu zemského povrchu, převýšení znázorňovaná vrstevnicemi a jeho cesty ho ženou k pólům. Antický geograf Eratosthenés z Kyrény, jeden z exponentů teorie kulatého tvaru Země, se snažil vědecky demytizovat bludnost představy o placatosti jejího povrchu. Bludnost těchto představ, daná do jisté míry nedokonalostí lidské percepce a tělesného prožitku krajiny, se prací Ondřeje Vinše dostává znova do hry. Autor ohledává všemi smysly zkreslenost lidského vnímání fyzického prostoru i iluzivnost dvojrozměrných map a hledá zdroje i v reflexivní obraznosti jiných. Sleduje kreativní dialog těla a krajiny, vědeckosti a poetiky.
OSLOVIT MAPU, pojmenovat
drobnou věc: to ona vrhá dlouhý stín? (…)2
Témata spojená s topografií, krajinou a mapováním prostoru se ve fotografické a malířské tvorbě Ondřeje Vinše neustále vracejí, ale pokaždé v jiné perspektivě reprezentace a v jiném obsahovém zaměření. V malířském cyklu Studie stínů v krajině (2013) například vyvolával drastickou diskontinuitu postindustriálního Mostecka přízračnými obrazy evokujícími dobře známé metastáze, ve fotografii pak jiný přístup postavy v krajině zastupují zvětšenina z kinofilmu Velký zelený tah (2014). Současnou výstavu Pěší věc předznamenává instalace Přechodná krajina (vystaveno Perla, 2016) a „krajinářský“ projekt Na západ z hory dolů vůbec nejsem (2017) pořízený v Norsku a Finsku.
Mariana Serranová
