Je-li osa, jsou dvě strany. Bez nich osa být nemůže, ve skutečnosti vlastně fyzicky neexistuje, je pouze předělem mezi prostory, je neprostorem. Na ose se tudíž nedá setrvávat. A přeci se o to svým způsobem většina znás snaží a balancuje v marné snaze dosáhnout klidu v rovnováze. Jedná se vlastně o setrvávání v poli možností, těsně před rozhodnutím, na kterou stranu se pohnout. Je to chvíle neurčitosti a iluze komplexity. Balancování se tak děje vjakémsi nečase a neprostoru, což dodává provazochodci pocit zakoušení věčnosti.
Počátek osy by se zřejmě dal najít v nekonečnu, tam co se sbíhají i všechny rovnoběžky. Nekonečno je všeobjímající organismus prošpikovaný skrz naskrz osami. Stejně tak naše tělo i naše bytí. Zrcadlo je jednou z os a taky jedním z nejjednodušších způsobů, jak se setkat sám se sebou. Potom je také spousta zrcadel vnitřních, které v různých úhlech odrážejí všechna naše sebereflektovaná já. Nelze se však rozhodnout navždy pro jedno, kterému uvěříme. Zmizelo by tak napětí mezi sebou a sebou, ten chvějivý pohyb, který kdyby přestaly vykonávat naše zorničky, vše ztratí ostrost a postupně se slije v mlhavý flek.
V instalaci je místo mezi postavami (obrazy sebe sama) vizualizací onoho neprostoru, místa, kde nelze setrvat v rovnováze, což je dáno i nemožností vidět postavy naráz. Jejich oči se střetávají v momentu ekvilibria, co jako celek nemožno spatřit, můžeme však skrz ně do neprostoru na okamžik vniknout. A kdo ví, možná nakonec najdeme nekonečno a v něm počátek osy.
Edith Jeřábková
