Téma výstavy nekončí u projektu Aleksandry Vajd a Hynka Alta, ale rozvíjí se dále v práci Báry Mrázkové s názvem zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva, zevní plexiformní vrstva, vnitřní jádrová vrstva, která nás už svým názvem zavádí do krajin zření, kde se funkce dívání pojí se funkcí chápání, tak jak to známe z anglického dvojího významu slovního spojení „I see“ (I know). Bára Mrázková nás svou instalací zastavuje přesně v místě rozhraní jeskyně a vnějšího světa, v momentě ostrého oslnění, kdy ztrácíme kontakt s minulým (dle Platóna světem smyslů, iluze, stínohry, doxa) neschopni ještě číst svět loga, epistémé. V sítnici vypálená sluneční skvrna nám znemožňuje vidět svět za námi. Jednoduchá a přesná manifestace, stejně symbolická jako komentující fotografické a vědecké principy, se soustřeďuje na fenomén světla jako takový, světla jako podmínky života a vidění a fotografie. Protisvětlo opět mluví o povaze média a jeho procesech, o blesku v očích, o okamžiku, kdy vyleze z fotokomory. Když se pak odvrátíme, zastíníme světelnou projekci světa vlastní přítomností. Snížená viditelnost zahalí ostatní obsahy a pojmy. Jsme sami se sebou, uvnitř a pokoušíme se tento silný prožitek, stav vytržení zvrátit co nejrychlejší orientací v prostoru. Kontrola rovná se přežít a správně zvolit clonu.
Edith Jeřábková
