Adam Holý dospěl do věku, kdy už fotografoval takřka všechno, co existuje. Teď chce, zdá se, fotografovat samotnou existenci. A ani jí vlastně nechce fotografovat, spíš jen nechat proudit. Samozřejmě to nakonec někdo musí vybrat, probrat a pověsit. Ale to Adama tolik netrápí. Adam značnou část letošního roku strávil na cestách, v jižní i severní Americe, ale i všemožně jinde. Přesná místa nejsou vlastně podstatná, důležitá je odtrženost. Tou se nechává unášet, aby z ní destiloval nové světy, zahalené mystikou a možností překročení.
Když jsme s Adamem debatovali nad výběrem fotografií z několika set negativů, vyjádřil přání, aby snímky vypadaly tak, jakoby je nikdo nefotil, jakoby vznikly spontánně samy od sebe, bez čočky a spouště, ba dokonce bez lidského přičinění. Tato nedosažitelná maxima je možná dobrým klíčem k výstavě, která by se měla v ideálním případě ukazovat a prezentovat sama, jen pomocí oscilace mezi náznakem příběhu a tajemnou atmosférou. Název výstavy vymyslel Adam s pomocí sv. Jana od Kříže. Zbývá jen ji pověsit relativně rovně.
Pavel Vančát
