Znám Jana Mahra už mnoho let, což nemusí být nikdy (někdy) žádné kriterium pro posouzení, či vhled do jeho vlastní práce, ale pro mne stále (prozatím) ano.
Poslední dobou se mi však už nechce tak moc sofistikovaně rozebírat, popisovat umění, které mne obklopuje a hledat tak pro ně jemné předivo odkazů, zdůvodnění, souvislosti apod. Na druhou stranu si uvědomuji, že se už neumím zbavit, někde uvnitř, jisté míry „hodnocení“. Což mne nejen dráždí, ale zároveň irituje svou neodbytnou zodpovědností, která nemusí mít opodstatnění. Takže ano, Honzovy fotografie, konkrétně za série Synthetic, jsou pro mne námětem k přemýšlení a v tomto přemýšlení hledám prostor pro obyčejné slovo „proč“. Navíc v mém přemýšlení, tak jako v přemýšlení jiných, je mnoho komor, zákoutí, schodišť, prostě mnoho úrovní, kde se schovávají i libidózní výkřiky, šepoty, strachy i úzkosti. A všude přítomné prázdno s prázdnotou. Například i lapidární slova líbí, jemný, ztichlý… Co kdybych se odvážil napsat k Janu Mahrovi jen jednu větu, třeba: Fotografie Jana Mahra jsou skoro neviditelné a vůbec v nich nejde o médium samotné fotografie, tak a tečka. Nebo: Fotografie Jana Mahra balancují mezi rafinovanou obyčejností a nebezpečnou lyričností. Co takhle: Fotografie Jana Mahra jsou jakoby o světle a zvolené předměty to mají už „jen“ dokazovat. A co třeba takto: Fotografie Jana Mahra svou předmětnost jen předstírají, aby se bylo čeho chytit v mentální prostoru naší zkušenosti (úzkosti). Možná: Fotografie Jana Mahra jsou o melancholii přítomnosti, jež se bezbolestně vyprazdňuje do nicoty. Pak bych musel říci: Fotografie Jana Mahra svou bolest v neodbytné přítomnosti nechávají sublimovat do meditativní síly, kde nic je opravdu nic. A doplnit, či nahradit: Fotografie Jana Mahra mne vybízejí se svou prvotní estetizací ke vzteku, který však vzápětí nemá opodstatnění (smích)… Prostě si Honzových fotografií vážím, sleduji je (když mohu), polemizuji a jsem rád, že jsou, i když nejsou.
Jiří David
