Když na nových kresbách Petry Herotové (1980) vidíme věhlasné fotografky jako Diane Arbus, Hillu Becher, Nan Goldin, Markétu Othovou, Cindy Sherman nebo Annie Leibowitz, jak klečí u špinavého prádla, utírají prach, zalévají květiny a uklízejí umyté nádobí, tak snadno chápeme, že jde o paradox, jež nevyplývá ani tak z toho, že by se nemohly při své slávě věnovat domácím pracím, ale ze skutečnosti, že to neodpovídá jejich veřejnému obrazu, založenému převážně na jejich profesi. Petra Herotová nechce odhalit odvrácenou stranu života umělkyň. Není bulvární dokumentaristka, která za každou cenu chce ukázat, že tyto ženy žijí stejnými starostmi jako ostatní smrtelníci. Fotografky takto nakreslí jako metaforu rozporu, který může vzniknout přiblížením dvou skutečností, které považujeme za vzdálené.
Rejstříky repetitivních úkonů Petru Herotovou zajímají od její diplomové práce na Akademii výtvarných umění v Praze (2007). Už tehdy také křížila abstraktně založené konceptuální operace s reflexí všedních životních reálií. Rutinu opakujících se úkonů má spojenou se strojovostí, které se lze poddat a stroji se takto přiblížit alespoň rytmem. Skenování bramborových razítek podle pravidla, že po každém naskenování listu přitiskne jeden další motiv a takto skenuje a tiskne, dokud se plocha papíru A4 zcela nezaplní, je pro ni spojením úvah nad možnostmi kresby v podmínkách reprodukčních technik s odkazem na výtvarné hry s dětmi. Ve svých kříženích neustále upozorňuje na roli barvy, ale důsledně se přitom drží barevných režimů CMYK a RGB. Kresbu domácí tiskárny namaluje barvami, které jsou obsaženy v jejich náplni. Rukodělná řemeslnost a reprodukční technologie se dostávají do neustálé konfrontace, jejímž výsledkem je jakási symbióza – umělkyně / žena / stroj, tedy Fotoaparátka.
Jiří Ptáček
