Je-li osa, jsou dvě strany. Bez nich osa být nemůže, ve skutečnosti vlastně fyzicky neexistuje, je pouze předělem mezi prostory, je neprostorem. Na ose se tudíž nedá setrvávat. A přeci se o to svým způsobem většina znás snaží a balancuje vmarné snaze dosáhnout klidu v rovnováze. Jedná se vlastně o setrvávání v poli možností, těsně před rozhodnutím na kterou stranu se pohnout. Je to chvíle neurčitosti a iluze komplexity. Balancování se tak děje vjakémsi nečase a neprostoru, což dodává provazochodci pocit zakoušení věčnosti.
Počátek osy by se zřejmě dal najít v nekonečnu, tam co se sbíhají i všechny rovnoběžky. Nekonečno je všeobjímající organismus prošpikovaný skrz naskrz osami. Stejně tak naše tělo i naše bytí. Zrcadlo je jednou zos a taky jedním znejjednodušších způsobů, jak se setkat sám se sebou. Potom je také spousta zrcadel vnitřních, které vrůzných úhlech odráží všechna naše sebereflektovaná já. Nelze se však rozhodnout navždy pro jedno znich, kterému budeme věřit. Zmizelo by tak napětí mezi sebou a sebou, ten chvějivý pohyb, který kdyby přestaly vykonávat naše zorničky, vše ztratí ostrost a postupně se slije v mlhavý flek.
V instalaci je místo mezi postavami (obrazy sebe sama) vizualizací onoho neprostoru, místa, kde nelze setrvat v rovnováze, což je dáno i nemožností vidět postavy naráz. Jejich oči se střetávají vmomentu ekvilibria, co jako celek nemožno spatřit, můžeme však skrz ně do neprostoru na okamžik vniknout. A kdo ví, možná nakonec najdeme nekonečno a v něm počátek osy.