Vladimír Skrepl
— Lež a lži


Zahájení: ve čtvrtek 11. prosince od 18.00
Kurátorky: Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová

Název výstavy „Lež a lži“ má dva rovnocenné výklady. Jeden je více psychologizující, jeho součástí je sledování mužského a ženského principu, dominance a autority, kde horizontální pozice ležícího těla nabízejí množství interpretací, jež se mohou spojovat s tradičními způsoby zobrazování ženského těla, estetikou, pohledem mužského subjektu na ženský objekt apod. Druhým je problematika společensko-politická, kterou Vladimír Skrepl reflektuje více skrytě, relativně se zabývá jen jejím povrchem odraženým v médiích, ale při systematickém sledování jeho díla zjistíme, že je stabilní součástí jeho zájmu.

Skreplova umělecká dráha začala studiem dějin umění a kurátorstvím. Již v osmdesátých letech byl jako umělec klíčovou osobností nastupující umělecké scény, která se několik let zabývala tzv. divokou nebo neoexpresivní malbou a kresbou. Tu zanedlouho u Skrepla vystřídala geometrická fáze označovaná jako neo-geo. Po politickém převratu Skrepl vystavoval ve všech důležitých galeriích a na mnoha zásadních výstavách doma i v zahraničí. Komponoval své výstavy jako celkové instalace a začleňoval do nich také objekty, které byly úderné a lapidární, často s ready-made prvky. Jeho zájem o kulturní oblast je rozšířen především o literaturu, hudbu a pedagogickou činnost.

Podmínkou Skreplovy tvorby je neustálé proměňování se, období zahuštěné a vrstvené malby střídá prázdnější kresba s textem, poté zase expresivní asambláž a socha. Je významně spojena s principy recyklace, koláže a kompozitního objektu a sochy, citace, dekonstrukce, rekontextualizace, ambivalence. Autor se záměrně pohybuje mezi různými polohami jednoho média i médii, aby unikl opakování se, vlastnímu stylu a akademismu. Přesto však se do některých poloh navrací s novou energií. Tato výstava chce veřejnosti ukázat pouze určitý výsek jeho tvorby, který vznikl v posledních několika letech a byl nějakou dobu uzavřen uvnitř Skreplova ateliéru. Je jím soubor několika desítek knih, které vznikly zhruba v letech 2011 – 2013 na podkladech katalogů, časopisů, obrázkových knih, atlasů a dalších publikací, v nichž se autorské zásahy projevují technikou kresby, psaní, koláže, vytržení, zřídkakdy malby a na přebalech místy asambláže. Zásahy vznikají formou záznamů, které se většinou rodí rychle, bezprostředně a poloautomaticky. Vladimír Skrepl knihy používá pro projekci svých představ, ve svém autorském zásahu nemá žádné a priori nebo lineární strategii. Naopak, vědomě na ně rezignuje. Nemá cíl, ke kterému jednotlivé koláže a vpisy směřují. Kniha je hotová ve chvíli, kdy už nenabízí volnou stránku pro aktuální zobrazení mysli. Skreplovy záznamy se týkají toho, co se odehrává teď, v této bezprostřední chvíli, na této stránce, jakkoliv rychle ono teď propadá entropii. Autor chápe knihu zcela protichůdně jako médium, které nemá vyústění na poslední straně, každá dvoustrana je rovnocenná, jedna část knihy není podřízena jiné.

Odráží se v nich Skreplova vzdělanost, jež kontrastuje s užívanou ironií, sebeironií, vulgarismy a machismem, který hovoří o ztrátě erotiky a ponížení ženského těla na úroveň průmyslu (nelze si v této souvislosti nevzpomenout na postřehy Siegfrieda Kracauera o fenoménu tanečnic Tiller Girls, jejichž pohybově synchronizované choreografie degradovaly jejich ženskost na oderotizovaný kapitalistický stroj zábavy). Je to jistý druh vitalismu, který Skrepl přináší, jehož formy nemusí být vždy harmonické, ale který například oceňuje při revizi psychedelického umění Dexter Bang Sinister v eseji „Black & White Psychedelia“. Zdůrazňuje onen vitální tok a také obecný moment iritace a iritující chaotické konceptuality, kdy je psychedelická obraznost zároveň kontinuální a diskontinuální, stejná a jiná, atavistická a futuristická, všechno a nic, dialektická a holistická, moderně utopická a postmoderně ironická, pohybující se mezi dnem a životem a nocí a smrtí. Je neuchopitelná a vzdoruje jednoduché diagnóze.

Vladimír Skrepl v knihách recykluje širokou vrstvu tištěné produkce a velkou část z ní tvoří populární kultura a bulvár, od kterých se neodvrací. Naopak, jako etnograf spojuje předměty z různých oblastí a na základě nasbíraných „věcí“ společnosti ukazuje, čím prochází. Náš osobní i společenský obraz, na kterém jsme zachyceni pomocí krásy, znejištění, povrchně, vyprázdněně, tajemně, vulgárně, neuroticky, eroticky i jinak, který je v knihách uzavřen i uchován, má ovšem i další polohu, kterou představila podzimní výstava se stejným názvem v Galerii výtvarného umění v Chebu. Zachytila komplexnější pohled na Skreplovu tvorbu zhruba posledních tří let, kdy z širokého množství nasbíraného materiálu v jeho ateliéru vznikly, jakoby vlastním růstem, kolážované obrazy a sochy, jež tvoří „jedno tělo“ s autorskými knihami vystavenými ve Fotograf Gallery. Stejně jako při listování Skreplovými autorskými knihami můžeme i v jeho sochách a obrazech sledovat lidskou osudovost a sociálnost, nepatrná i velká témata přírodní, kulturní, společenská, psychologická, fyzická, mnohá předurčení člověka, z nichž některá přijímá a jiným se brání – tak jako autor sám, který vzdoruje především konformnímu vztahu k životu.

Tím, jak jsou stránky knih vytvářeny „z veškerého“ materiálu naší společnosti, vše to jsou „naše věci“, které pod Skreplovým vlivem získávají novou tvář tak, aby se při vší nutné konstrukci a závislosti stále mohly cítit volně a neupjatě i ve světě, který jsme si stvořili především k rozumu svému. Vladimír Skrepl však poukazuje i na tu druhou stranu společnosti, která pod uspořádaným povrchem skrývá svou iracionální podstatu.

Edith Jeřábková