Václav Stratil
— Sedim


Zahájení: ve čtvrtek 12. ledna od 18 hodin
Kurátor: Jiří Ptáček

   Fotografické ateliéry nejsou pro Václava Stratila pouze místem, kde si už čtvrt století dává vytvořit podobizny, ve kterých svou tvář využívá jako surovinu práci s výrazem a významem. Těží totiž také z daných parametrů a zaběhlých konvencí ve zde vytvářených typech fotografického zobrazení a činí z ní jednu z vrstev svého průběžného výzkumu. Na výstavě Sedim představuje několik řad nových pasových fotografických „autoportrétů“ z posledních dvou let, v nichž právě ve výše zmíněném smyslu dochází na jednu z hranic fotografického zobrazení, aby po jejím překročení znovu objevil autonomní obraz. Spolu s nimi prezentuje také pokračování série Dvojice, na kterou navázal po více jak deseti letech.

   S Václavem Stratilem si ne nadarmo spojujeme podvratnost, která se při bližším zkoumání ukazuje být spíše vřelou poťouchlostí a výzvou ke komunikaci. V tomto ohledu nevybočuje ani výstava Sedim, na níž se divák musí rozhodnout, jestli prezentovaný materiál vezme povšechně, anebo přistoupí na výzvu ke zvýšené pozornosti a citlivosti. Jejím jádrem jsou dva až tři soubory nových snímků ve formátu pasových fotografií. Nejistota v uváděný počet sérií vyplývá z kritérií, ke kterým se přikloníme při jejich kategorizaci. Jednou z možností je oddělit soubory podle motivu, druhá by souvisela s jejich průběžným uzráváním a postupem realizace. Tak jako tak, aby to nebylo jednodušší, než může být, Stratil na Sedim všechno promíchal jako karty a dělící linie mezi soubory téměř dokonale vymazal.
   Ne náhodou jde mazání těchto hranic ruku v ruce s „gumováním“ vlastní podoby z portrétního formátu fotografie. Lapidární zakrývání tváře plenou či bundou před barevně identickým studiovým pozadím můžeme pocítit jako upírání něčeho, na což jsme nejenže zvyklí, ale na co si u průkazkového portrétu také činíme nárok, tedy nároku na tvář, ze které bezprostředně vyhodnocujeme údaje o osobnostních rysech, emocionálním rozpoložení nebo sociálním postavení osoby. Jinými slovy nároku na zjev, který mimochodem Stratilovi byl již tolikrát motivací k fotoperformancím. Při kombinaci se souborem Pozadí, kde fotografovaná osoba chybí úplně, se však můžeme zamyslet nad tím, zda mu nejde ještě o něco jiného. Řekl-li během přípravy výstavy, že by rád, aby se k novým pasovým fotografiím přistupovalo jako k obrazům, pomýšlel především na jejich estetické kvality, vtěsnané na plochu 45 x 35 milimetrů – na tušení figury v obrazovém prostoru, či na její absenci, v závislosti na níž prostor zcela zaniká. Výzva, s níž Stratil přichází, je překonat případnou nechuť k pozorování tak miniaturních výjevů a přenést se i přes ono „upírání zjevu“, abychom mohli dospět k chuti z kontemplace obrazu a vztahy obrazů mezi sebou – z podobnosti, odlišnosti, rytmu, seriality a jejího narušování, apod.
   Také kontrast s pokračováním série Dvojice, jejíž první komplet vznikl v letech 2002-2003, se za takových okolností může ukázat jako zdánlivý. Samozřejmě, že se zde Stratil znovu fotografuje s lidmi, kteří k němu obecně řečeno „patří“, takže tím již poněkolikáté za svůj život buduje jakýsi vlastní osobní okruh. „Přátelský koncept“ by totiž byl na výstavě pouze protějškem, kdyby kromě vztahových hledisek a zkoumanému pomezí mezi civilností a stylizací nezahrnoval rovněž důraz na vztah postav s pozadím a barevných rovnováh. Cizost nelze přehlédnout či popřít, také zde lze ale pozorovat vazby k novým pasovým fotografiím, přístoupíme-li na výzvu, kterou nám Stratil nabízí.
   U narativních významů Stratilovi nové práce se ale pozastavme aspoň závěrem. U umělce, kterému je 66 let, již není faux pas mluvit o „pozdním díle“. Právě do fotografických „autoportrétů“ z poslední dekády přitom nejvýrazněji vyznívá téma stárnutí. Pozornost k tělu, zaostřená na tvář, kterou ale někdy raději „nevystaví“, jako by tak byla i jakousi Stratilovou elegií, strháním již beztak strhaných rysů. Rovněž setkání na některých snímcích nových Dvojic by mohla nést názvy jako „Stařec a švihák“, „Stařec a mladíček“, „Stařec a stařec“. Gesta přátelství a sdílené úsměvy ovšem do fotografií vnášejí radost, dovršenou v komickém a zároveň obludném poloaktu s o dvě generace zachovalejším komplicem. Zde je stáří líčeno bez příkras, ale ne s úzkostí. S radostí, že i z něj je možné těžit, bavit jím i provokovat.

Jiří Ptáček

fb