Václav Kopecký
— Výstava


Zahájení: úterý 28. června od 18 hodin

Pokud budeme uvažovat o výstavě Václava Kopeckého idealisticky, můžeme se nechat uchvátit čistým stavem, kdy obraz vzniká nulovými vstupními hodnotami a jeho výstupní hodnota rovněž nenese žádné materiální přidané hodnoty. Je to obraz galerie na její vlastní stěně. Galerie se sama sobě stává předmětem a sama sebe vystavuje. To vše se děje jakoby bez doteku a tedy jakoby samo. Nemohu se ubránit myslet na kouzelné praktiky a přitom bych měla v tomto textu hovořit spíše o slepém konci institucionální kritiky. Je to jistě podpořeno také tím, že jsem bezděčně v některých tiskových materiálech k této výstavě zaměnila jméno Václava Kopeckého za Václava Hájka, který měl před nedávnem v galerii přednášku o spiritistické fotografii. Také je zcela možné, že se ale pouze do přítomnosti otiskuje historie zde použité technologie kamery obskury, která se kromě vědeckých účelů a umělecké pomůcky ukazovala jako zábavní magická skříňka.

Abych toto napětí mezi racionálně exaktním vstupem do výstavního prostoru a jeho romantickým echem zbytečně nestupňovala, vrátím se zpět k základním parametrům. Nepoužití fotografických pomůcek, tedy atributů fotografického díla jakými jsou fotoaparát a fotopapír, je pro autora zásadním východiskem. Alespoň pro tuto chvíli nechce fotografii vláčet procesy rozhodování jakého přístroje použít, jaký čas, clonu, papír zvolit. Tuto základní abecedu odkládá a nahrazuje relativně nematerialistickou formou přenosu obrazu základního předpokladu pro vystavování (prostoru galerie) na něj samotný – pomocí kamery obskury na světlocitlivou emulzi. V tomto kontextu se zdá, že spíše než o komentář instituce galerie jde více o komentář instituce fotografie, která v tomto dekonstrukčním procesu navíc překračuje hranice plošného obrazu a stává se médiem in situ.

Ale nenechme se ošálit “beztělovostí” takovéhoto procesu. Prostředky zůstávají, jsou pouze větší a rudimentálnější – krabice o stěnách zhruba dva na dva metry a světlocitlivá emulze. Zůstává také obligátní fotografické zakončení díla, vývojka – přerušovač – ustalovač, které se na stěnu nanáší “malířsky” a způsobuje onen romantický přídech jinak exaktního přepisu. Pokud bychom chtěli tento pravdivý (vědecký) a zároveň horizontálně i vertikálně obrácený obraz (negativ) vztáhnout alegoricky k současné situaci kulturní politiky, podobně iluzionistické, nic nám v tom nebrání. Na druhou stranu ale toto čtení není explicitně předloženo. Metaforické zacházení s institucí fotografie a výstavnictví, politikou trhu a vztahem uměle konstruovaného díla ke skutečnosti a skutečnosti k dílu však není jen občasným námětem Kopeckého práce, nýbrž její základnou.

Edith Jeřábková