Peter Kolárčik, Tereza Velíková, Petra Vlčková & Martin Netočný, Markéta Wágnerová
— Když dny ztrácejí jména


Zahájení: čtvrtek 4. června mezi 12 a 21 hodinou
Kurátor: Jiří Ptáček

Čtveřice projektů na výstavu Když dny ztrácejí jména byla vybrána v open callu Fotograf Gallery jako ty nejzajímavější ze zaslaných příspěvků k reflexi ojedinělé situace, která nás postihla v uplynulých měsících. Jakkoli víme, že ještě není za námi, jsou umělecká díla na výstavě prvním pokusem o její umělecké vyslovení. Vzhledem k tomu, že byly vybrány jako individuální záměry přihlášených umělkyň a umělců, není výsledná výstava vnitřně sevřeným útvarem, ale představením čtyř separátních prací.

V současné době lze zaznamenat pochybnost, jestli na umělecké zpracování aktuálních zážitků a zkušeností není brzy. Pomineme-li prozaický cíl našeho open callu, kterým bylo povzbudit kolegyně a kolegy v době, kdy ustala možnost fyzické realizace umění, považujeme za důležité polemizovat i s výše zmíněnou tezí a upozornit na přesvědčení, že umění nadále zůstává reflektivním nástrojem, kterým se vztahujeme k tématům a problémům, jež nelze zhodnocovat distancovaně, nezúčastněně a bez rizika. Práce na této výstavě jsou právě takového druhu.

Student pražské UMPRUM Peter Kolárčik, jehož příspěvek naleznete v suterénu galerie, přispěl na výstavu dokumentaristicky koncipovaným filmem Šedá myška. Vznikl během pobytu s rodinou na Slovensku a zaměřil se zejména na osobnost jeho otce, který si pro vlastní potěšení na vlastní zahradě vytvořil vlastní miniaturní Řecko. Jako izolovaný „mikrosvět“ uprostřed obdobně izolovaných vlastních světů, které jsme po jistou dobu všichni žili, byla otcovo tusculum záminkou pro neobvyklý způsob navazování mezigeneračního vztahu.

Tereza Velíková si vyžádala fotografické dokumentace z předešlých výstav v naší galerii a ty víceméně primitivní postproduční operací zbavovala prezentovaných artefaktů. Jejími jedinými autorskými vklady byli výběr fotografie a určení pořadí, ve kterém z něj objekty odstranil algoritmus efektu „vyplnit podle obsahu“ v počítačovém programu Photoshop. Ten každopádně nedovolil prostory zcela vyprázdnit a podle vlastních zákonitostí začal generovat jakési přízraky výstav a deformace výstavního prostoru jako takového. Bizarnost i komičnost těchto snímků stojí na napětí mezi člověkem a strojem – a zároveň vychází z autorčiny polemiky s funkcemi umění, galerií a fotografických dokumentací v (nejen) nedávné době.

Příspěvek Petry Vlčkové s Martina Netočného sestává ze dvou vzájemně souvisejících prvků. Nad výlohou galerie jsou vyvěšeny vlajky Maďarska, Polska a České republiky, jejichž státní symbolika je „zavirována“ jedním z nejvýraznějších symbolů uplynulých měsíců. Druhou částí jejich projektu jsou texty vyzvaných osobností ze zmíněných států, kteří reflektovali nastalou situaci z perspektiv těchto tří zemí. Prezentovány jsou příznačně na displejích mobilních telefonů, které se pro nás na jednu dobu staly nejčastějším zdrojem informací o znenadání opět rozděleném světě.

U mladého performera Markéty Wágnerové je důležité zmínit, že vyrůstal v Českém Krumlově a žije v Brně. To také určilo trasu jeho pěší výpravy, kterou podnikl právě v době nejtužšího dohledu nad pohybem obyvatelstva. Po cestě z Jižní Moravy a přes Vysočinu do jižních Čech si vedl deník, který jsme pod názvem Seru na vás já jdu domů vydali v podobě tištěné publikace. Vyprávění z poutě vylidněnou krajinou, jejíž kulisy hrozivě často utvářely kůrovcem vyžrané a námi vykácené lesy, je ve Wágnerové podání jakýmsi duchovním sestupem do říše smrti a nenávistně-paranoidním útěkem před lidmi a civilizací do okultně-halucinačního, avšak velmi intenzivně prožívaného světa.

Za poskytnutí fotografické dokumentace pro soubor Terezy Velíkové Vyplnit podle obsahu děkujeme Tomáši Hrůzovi, Johaně Pošové a Anně Stepanové. Markéta Wágnerová děkuje Anně Tesařové za technickou asistenci při pořizování fotografických materiálů pro publikaci.