vernisáž: úterý 21. 2. 2012, 18:00

Politicky i esteticky nekorektní výstava, pojednávající o ženě jako objektu ve fotografii 70. a 80. let na zdánlivě disparátních příkladech oficiálního umění i tehdejších outsiderů, chce ukázat, do jaké míry byl fotoaparát nástrojem uctívání ženského půvabu či zotročující zbraní. Vzniká tak subjektivní kurátorská konstrukce o tehdejších genderových kánonech, ale i o době vlastního zrození a jejím sex-appealu, o nostalgii a mizející touze.

Výstava Tichá žena je jakýmsi kurátorským experimentem nahrazujícím původně požadovanou výstavu fotografií Miroslava Tichého, která se shodou okolností nakonec koná jen o pár ulic dále. Vznikl tím svobodný prostor ke zkoumání ojedinělého času a stylu, který zachycuje ženu jako estetický objekt na pozadí politického bezčasí 70. a 80. let. Výstava se tak snaží prozkoumat oklikou a v obecnější míře dobovou estetiku pohledu na ženu, v oné smyslné a přitom odtažité mužské posedlosti, která pojímá ženu jako objekt, jako ladný a přitom nepochopitelný živočišný druh, jako nezemskou bytost, kterou lze zachytit jen vizuálně. Choreografií výstavy je tedy uctivé i hravé kroužení nejen kolem bližších i vzdálenějších paralel Tichého díla, ale kolem uměleckého tématu ženy obecně. Nezbývá než se při pohledu na výsledný tvar jednoduše zeptat: je vlastně Tichého přístup tak výjimečně ojedinělý? Nebo je jen zcela nečekaným, ale poměrně logickým zkratovým spojením dobové melancholické tajnosnubné erotiky a romantického kánonu ženy jako výsostného a nedostupného objektu umělcova zájmu?

Zatímco v dalších výtvarných žánrech se téma ženské krásy v průběhu modernismu postupně vyprazdňovalo, ve fotografii zažívalo v 70. a 80. letech zlaté časy, násobené v našich krajích masovou popularitou amatérské fotografie. V tehdejším komunistickém Československu, naprosto nepoznamenaném feministickou teorií, ale zato ovlivněném nucenou rovnoprávností žen, se tak romantizující fotografický pohled stal nejen poslem nového kánonu ženství, ale v prostředí sešněrovaném cenzurou také jednou z mála možností relativně beztrestného zveřejnění nahého těla. Několik generací českých mužů tak bylo zasvěceno do problematiky ženské nahoty skrze Kuščynského a Stibora, místo explicitní pornografie se potkávali s estetizovanou verzí eroticky nabitého umění.

Zúčastnění umělci:
Ota Janeček (1919 – 1996), Miroslav Tichý (1926 – 2011), Miroslav Stibor (1927 – 2011), Dalibor Stach (19?? – 1982), Taras Kuščynskyj (1932 – 1983), Jiří Kryštůfek (1932), Bohdan Holomíček (1943), Rostislav Košťál (1943), Petra Skoupilová (1944), Michal Tůma (1947), Petr Hojda (1956), Lukáš Jasanský a Martin Polák (1965/1966))

vernisáž: v úterý 17. 1. 2012 v 18:00

Otisk, stopa, linie: fotografie Běly Kolářové

Výběr z díla Běly Kolářové by bylo možno provést různými způsoby. Soubor, vystavený v galerii Fotograf, je ale dán předem – představuje výjimečně koherentní, kvalitní a některými položkami dokonce objevnou soukromou sbírku, zaměřenou takřka beze zbytku na tu část rané tvorby autorky, která se odehrává v prostoru fotografického experimentu. Experimentální práci

s umělým negativem Kolářová rozvinula v roce 1961, kdy vnitřně prožila kolaps tradičního média. Podobné situaci čelil ve stejné době Jiří Kolář a byl to počátkem šedesátých let i leitmotiv západní kultury, kde nedůvěra k výtvarné hodnotě po určitou dobu směřovala k úplné negaci tvorby hmotného díla. Kolářové experiment s otisky banality navazuje na dávný dadaistický objev odpadku a obyčejnosti. Zatímco se ale dadaisté snažili vyloučit ze své tvorby záměrnost volby

a estetický ohled, Běla Kolářová vybírá při plném vědomí. Sestavuje jakýsi stopový atlas zaostřený na nejbližší, důvěrně známé okolí, nabitý jinotaji a metaforami. Umělý negativ je transparentním otiskem jejího pozorného vnímání, pozitiv potom subtilní otisk obrací v expresivní grafický znak.  Autorka rezignuje na příběh, na velké téma, a její realita je tak reálná, že by se bývala mohla vřadit k tehdy právě začínajícím neodadaistům – francouzským novým realistům. Aniž bych se domnívala, že chtěla takto bojovat proti zkompromitované realitě oficiální ideologické doktríny, její detailní manipulace s předměty, zkušenost hmatu je vlastně přímou opozicí nepravdy. Je deklarací pravdivé skutečnosti, ve které ale prožitek blízkosti – podobně jako v o málo starších fotografiích přítele Kolářových Josefa Sudka – zároveň dostává duchovní rozměr.

Hmat hraje roli i v sérii roentgenogramů kruhu z následujícího roku 1962, které rovněž navazují na dadaistické impulzy. Grafické rotoreliéfy Marcela Duchampa z dvacátých let nabývaly plné existence teprve v pohybu. Na základě optického klamu vytvářely iluzi trojrozměrnosti, jednou v podobě vypouklé sféry, jindy hlubokého trychtýře. Kolářové kruhové fotogramy v pohybu vznikaly, jeho smyslem ale bylo stopu rotující linie, jejíž dynamiku a různorodou podobu určovala autorka svojí tělesnou akcí, fixovat na ploše fotopapíru.  Zatímco tedy u Duchampa linie stále uniká v pulsujících metamorfózách, Běla Kolářová chce, abychom se do jejího imaginárního prostoru tiše propadli a prožili intenzitu zastaveného světelného chvění, jehož záznam nemá daleko od vizuální partitury.

Od kontemplativní roviny roentgenogramů kruhu se výrazně liší nedatovaná unikátní dvojice fotografií s  motivem sloupu obtáčeného dynamickou krouživou linii. Touto nesnadno dešifrovatelnou a v jistém smyslu symbolickou kresbou světlem autorka naznačila asi nejotevřeněji vnitřní, expresivní proud své imaginace, který ale jinak důsledně kontrolovala

a konfrontovala se svojí bytostnou potřebou uspořádanosti.

Marie Klimešová

Tento postup by se dal vnímat jako určitý myšlenkový model. Snažíme se obhajovat důsledky svých chyb a bojovat s nimi, aby alespoň něco z našeho původního záměru zůstalo. Jakákoliv maličkost, kterou člověk koná, je ovlivňována vnějšími okolnostmi, které narušují její hladký průběh. Tomáš Moravec je ale schopen těchto vnějších okolností využívat a vyhledávat jejich specifika. Přizpůsobuje se místům, se kterými pracuje, ať už jde o galerijní či negalerjiní prostory. Pro Tomáše je architektura motivací, každé místo i přes jeho nedostatky respektuje a uchopuje jeho individualitu, se kterou následně pracuje. V případě výstavy ve Fotograf Roomu Tomáš přistoupil na určitou formální hru a nechal si nadiktovat předem dané překážky, jež je nucen respektovat. Jak sám tvrdí, překážky jsou výzva a třeba někdy půjde všechno podle plánu.

Seznam překážek:

1. vzít v úvahu výstavu v gallery (Kotzmannová a Böhm)

2. výstavu koncipovat tak, aby se nenarušila užitnost místnosti (průchod místností atd.)

3. využít alespoň jednu fotografii

4. společenské téma, na které nikdy ve svých úvahách hlouběji nenarazil

5. zákaz použití elektrických přístrojů při tvorbě

Kurátor: Edith Jeřábková

Společná výstava Davida Böhma a Aleny Kotzmannové s pracovním názvem Velryba má srdce velké jako osobní automobil představuje instalaci, kde texty (DB) a fotografické obrazy (AK) volně asociují naše představy, aniž bychom byli schopni přesně rozlišit, zda se jedná o textový nebo vizuální vjem. Texty ve formě nápisů, objektů a instalací a skupina fotografií, nejsou určeny k lineárnímu čtení, ale vytvářejí specifický prostor, ve kterém můžeme, ale nemusíme jejich vzájemné vazby jednoduše odhalit.

2.12.2011 od 18:00 přednáška o tvorbě Authentic boys
Akce proběhne za účastní skupiny(Gregory Stauffer /CH/, Boris van Hoof /NL/, Aaike Stuart /NL/, Johannes Dullin /D/).

so 10. 12. v 16.00 prezentace díla Roderika Hietbrinka /NL/
za účasti autora

Vernisáž: 15.9. 2011 od 18:00

Přednášky:

- 2. 12. 2011 v 18.00 / Fotograf Gallery: tvorba skupiny Authentic boys

přednášková místonst VŠUP: práce skupiny Authentic Boys v mezinárodním kontextu

- 10.12. v 16:00, Fotograf Gallery: prezentace díla Roderika Hietbrinka za účasti autora

Výstava Moving Images mezinárodní skupiny Authentic Boys, holandského umělce Rodericka Hietbrinka (1975) a českého umělce Petra Krátkého (1985) je nejen prezentací současného videa a fotografie, ale zkoumá podstatu obrazu samotného. Činí to skrze imaginaci vnímanou jako veřejnou instituci a zároveň jako privátní sféru sebe-hledání skrze odrazy vnějšku.

Pro obrazy na této výstavě – ať již videa, fotografie, nebo představu hraje klíčovou roli přivlastnění si času. Fotografie tradičně chápaná jako přítomnost minulého, jako zastavený, již neexistující okamžik, se zde překrývá se statickými záběry videa, obrazu iluzivně vytvářejícím pohyb a dojem spoluprožívání fiktivní přítomnosti. Propustnou hranici mezi snímky Rodericka Hietbrinka „Liquid Theatre“ nebo „In Thick Air“ a prací Authentic Boys „Dialoge. Trailer.“ tvoří zavěšený tok času. V pozadí jakoby zůstaly všechny obvyklé konstrukce jeho vnímání: v případě fotografie se zobrazený moment rozpohybovává (nedořečenou) vnitřní narací a v případě videa vytěsňuje naraci ve prospěch stereotypního opakování jednoho pohybu. Snímky lesklých látek v anonymním nekonkrétním urbánním prostoru, které svým tvarem obkreslují mnohoznačný monumentální útvar, se se vstupem herců/postav do pouličních prostranství i jejich ironickou pózou nebo podivným kymácením spojují v mrtvém bodě pohybu houpačky. V jeden moment se překlopí záznam vnějšku do videa, v druhý moment do fotografie.

Obraz zde prochází proměnou od záznamu k představě, od společného k soukromému a zpět. Paradoxně však vidíme protlačení vlastních představ do žité reality jako projev subjektivnější než mediální analýzu „čistého“ obrazu. Moment absorbování vnějšku do sebe sama a ukazování individuálního vnímání stereotypního, konvenčního či nevšímaného vidíme především ve zmíněných fotografiích Rodericka Hietbrinka, videí „Dialoge. Trailer“, „Idiophone“ od Authentic Boys a „Bez názvu“ od Petra Krátkého. V krátkém videu „Dialoge. Trailer“ jsou hoši ležérně opření o kapotu auta stojícího na ulici znásilňováni silným větrem, který degraduje jejich heroickou pózu téměř do zkoušky fyzické stability. Ve snaze nenechat se unést a nepolevit v nastaveně filmovém výrazu obličeje ani v nepříznivých podmínkách, činí z jejich chování, respektive stání, groteskní, elegantně-sarkastický postoj. Podobně absurdně se chovají dva podivně oblečení muži hluboko kývající pánvemi ve scenériích moderního města a předměstí ve videu „Idiophone“. Záběry čistého prostoru, neověnčeného vizuálním smogem se snaží tanečníci rozvibrovat a komunikovat s netečným nánosem civilizace. Pohyb, podobně jako v předchozí práci ale krouží v nekonečné smyčce, ve stále mlčícím stádovém stereotypu. Ironický několikanásobný návrat tematizuje i práce Petra Krátkého. Cituje v ní dílo holandské umělkyně Paulien Oltheten, která si ve svém projektu  „11 Fragments of Japan“ snažila všímat si hezkých přirozených pohybů lidí, jenž potkala ve veřejném prostoru. Prostření ubrusu na stůl, pohupování nožkami při rozhovoru na lavičce anebo ladné přehození  pláště přes rameno umělkyně nejprve nepovšimnutě zaznamenala a poté šla dotyčné požádat, zda-li by zvolené gesto nemohli pro její fotoaparát/kameru zopakovat. Většina z nich to byť s překvapením učinila. Petr Krátký na tuto práci reagoval její doslovnou rekonstrukcí. Obsahovala jenom jedinou změnu – neměl v ruce žádnou kameru ani fotoaparát. Pohlcení veřejných obrazů svými privátními představami se tedy u  něj i u Authentic Boys představuje v satirickém odmítnutí – i přes snahu naplnit v mrtvém bodě začátků a návratů chvilku vnějšího světa sebou samým, se jim od něj dostává hluché odezvy. Obraz chtějící  pozřít vnějšek představou je zatlačen zpět. Zavěšený čas se znovu dává do neúprosně rytmického tempa a imaginace prchá do nitra subjektu.

Dílo Rodericka Hiebrinka překlenuje sféru sociálních a intra-uměleckých norem. Jeho práce plynuje přechází z uzavřeného destilovaného prostoru idejí do odhrnování clon společné reality. V práci „Liquid Teatre“ pozorujeme splývající zlatou látku, která vytváří strukturu opony divadla.Velká, avšak efemérní socha je umístěna v šedých ruinách chudého předměstí. Iluzivnost a spektakulárnost instalace shazuje  dojem nestability drahého obalu. Jakoby každou chvíli mělo hedvábí spadnout a odhalit za ním opadanou omítku nízkého domku. Mediální kritiku provádí Hiebrink i mimo vnějšek, ve vakuovém prostředí  obrazu samotného. Tematicky navazující video „Cutting the stage“ ukazuje záběr kombinující rozřezávání obrazu a rozhrnování opony. Dílem jasně obráceným dovnitř uměleckého diskurzu proniká nůž jako  prostředek chladné distance. Všechny obrazy dějin umění i všechny niterné představy jsou odvrženy ve své přebujelosti a záběr je osekán na nesmlouvavě monochromní zářivé barvy. Ty jsou pomalu kuchány  kovovým ostřím a z vnitřku je pomalu a s gustem vyvrhován zase a znovu další jasný monochrom, jehož zanedlouho čeká stejný osud. V těsné blízkosti tohoto videa se pohybuje práce „Timeline“ od Petra  Krátkého. V přiznaně dekonstruovaném provizorním jevišti se odehrává pomalý pohyb třídimenzionální časové osy. Ruka posouvající barevné za sebou seřazené válečky se vysmívá touze po filmové iluzi, snaze  ukořistit kus času společnosti pro nás samé tím, že od ní utečeme do prostoru imaginace. Nemožná snaha představovat si sebe, kde nemůžeme, a nepředstavovat si svět tam, kde můžeme. Napříč všemi  vystavenými pracemi sledujeme výměnu vlastností typických pro dané médium i vědomí mediální kritiky uvnitř každého z děl. V případech, kdy se tato kritika stává tématem, a tedy obraz se spouští do svého  vlastního hermetického jádra, je vzhledem k zatížení této sféry tradicí potřebná redukce, zatímco v momentech pohlcení reálií individuální imaginací se otevírají dveře vrstvám a přidávání. Čas a pohyb jsou zde  vystavenými umělci viděny v nerozhodném bodě. Nejistota směřování je ale pro imaginaci diváka i autora svobodou.

Authentic Boys (Gregory Stauffer (CH), Boris van Hoof (NL), Aaike Start (NL), Johannes Dullin (D)) je mezinárodní umělecká skupina, jejíž tvorba se pohybuje v médiích filmu, videoartu a performance. Soustředí se především na společenská témata. Jejich nejnovějším projektem je Rehearsing revolution který v galerii Fotograf představí.

Roderick Hietbrink (NL) je umělcem pracujícím s médiem fotografie,  filmu a instalace. Komplexní struktura jeho děl ústí do fotografií na oscilujících mezi dokumentací a malbou. Finální způsob prezentace jeho videí vzniká často až v galerii. V centru jeho tvorby stojí prostředí  člověka a jeho naplňování.
Petr Krátký (CZ) je umělcem tematizujícím mediální specificitu skrze její kritickou reflexi. Z dřívějších prací zaměřených téma malířského obrazu se v posledních dvou letech jeho tvůrčí zájem přesouvá k pohyblivému obrazu.

http://www.authentic-boys.com/

http://petrkratky.borec.cz/

http://www.roderickhietbrink.nl/

po 5.12.2011 v 16.30

Markéta Kubačáková

Tak je to tady, daly jsme se dohromady s Fotograf Gallery. Máme rády výstavy a hezké vernisáže, dobré umělce a zajímavé projekty. Teď jsme to našly všechno pohromadě, takže po blešácích je tu burza ve Školské, oficiální sraz veksláků s uměním. Bereme to tématicky a v hledáčku máme 80. léta.

Krotitelé duchů, The Breakfast Club, Madonna s podprsenkou od Jeana-Paula Gaultiera, ale taky legendární reklama na Apple nebo nezapomenutelný Knight Rider. Gilbert a George získávají Turnerovu cenu, u nás vzniká skupina designérů Atika a Rain Main vyhrál Oscara.

Bylo to krušné období a to nezmiňujeme 80´s saka a vycpávky ramen. Všechno a mnohem víc zprostředkujeme pod dobovým heslem „Back to the Future“ 22. října odpoledne.

Připravujeme pro vás stánky s dobovým designem, módou, uměleckými publikacemi vydanými mezi léty 1980 a 1989 nebo reflektující tuto dobu, vinylové desky i plakáty. Za hezkého počasí se koná akce venku na dvorku, při nepřízni počasí uvnitř Fotograf Gallery. Vstup na akci je zdarma a účastnit se můžete taky!

Možnosti jsou rovnou dvě:

1. FOTOGRAF FESTIVAL stánek s komisním prodejem

Možnost zúčastnit se burzy je tu i pro všechny zájemce, kteří mají doma třeba jen pár kousků. Fotograf festival připravil speciální stánek s komisním prodejem, kde se stačí pouze skrze e-mail (cakebreakcakebreak@gmail.com) nebo v dopoledních hodinách v den akce na místě zaregistrovat, stanovit cenu prodávaného objektu a s napětím čekat, zda právě o váš kus bude zájem. Posílejte, prosím, POUZE fotografie předmětů z osmdesátých let. Děkujeme za pochopení. (Speciálně se těšíme na audiokazety, videohry a hračky!!!!)

2. Vlastní stánek na burze (pro sběratele, profesionály, superhrdiny)

Pokud si věříte natolik, že si myslíte, že můžete nabídnout návštěvníkům komplexní stánek zaměřený na jeden segment 80. let (dobové komiksy, knihy, hudební plakáty nebo trička,…), napište nám na cakebreakcakebreak@gmail.com přesný popis prodávaného zboží a pošlete fotografie, poř. odkaz na stránky. Vaší žádost posoudíme pokud se bude na burzu zboží hodit, ozveme se vám.

Mezi prodejci se objeví:

Nanovo design (www.nanovoshop.cz)
Obchod s nejen československým designem 60., 70. a 80. let. Nábytek, bytové doplňky, vzpomínky.

Rayon Roulette Vintage (www.rayonroulette.etsy.com)
80′s fashion, doplňky,…

ODtuzex (http://www.facebook.com/media/set/?set=a.113261525446908.14280.100002891843659&type=3)
(nejen) od dobových brýlí po hračky. znáte z cakebreak blešáků.

Art antikvariát online (www.antikvariat-knihy.cz)
Nový antikvariát se zaměřením na knihy o umění, krásné knihy, vazbu, typografii, ilustraci, orig. plakáty a pohledy nabídne to nejlepší z 80. let.

Antikvariát Mingus (www.mingus.cz)
Zástupci antikvariátu Mingus se účastnili už CAKEBREAK blešáku v MeetFactory, tentokrat přivezou do Fotograf Gallery vinylové desky a další materiál týkající se osmdesátých let.

Artarchiv (http://artarchiv.cz/)
Archiv výtvarného umění pořádá v rámci Fotograf festivalu výstavu a zároveň nabídne na burze příchozím ke koupi materiály ze svého archivu. Katalogy, pozvánky, publikace,…

Fotograf časopis a Artmap knihkupectví (http://fotografnet.cz/,http://artmap.cz/Bookstore)
Na společném stánku časopisu Fotograf a nedávno vzniklého internetového knihkupectví Artmap najdete všechna dostupná čísla Fotografa, katalog Mutjícího média mapující fotografii, která přišla po konci 80. let, a mnoho dalšího.

Knižní bazar skupiny „Co čteme“ (http://www.facebook.com/groups/308886217696/)
Možná ho znáte už z kina Oko! Na místě se objeví mezi dalšími veksláky. Přineste či odneste knihy, které byly napsány mezi rokem 1980 a 1989 – a to zadarmo.

!BISTRO! Matejizna In Da Kitchn (www.facebook.com/MatejiznaInDaKitchn)
Domácí pohoštění si pro návštěvníky připraví Matěj, který se kromě výborných pomazánek, na místě připravovaných (před vašima očima) plněných baget nebo domácí paštiky odváží podávat arabskou pastu Baba Ganoush a nakládaný sýr „kavak“. Nalévat bude jablečný cider značky F.H.Prager, Matěje jste mohli potkat např. na pikniku Živé město nebo na blešáku v dejvické Klubovně.

A jako vždy náš cakebreak stánek s veganskými dorty a koláči

Další jména zveřejníme už brzy! Burza se koná v rámci festivalu Fotograf (http://fotografestival.cz/).

Na místě budou tématické diaprojekce, výzdoba a tak dále. Bude se na co dívat.

Těšíme se na vás ve Fotografovi.

Eva a Káča